Praha 7

Městská část Praha 7 s plochou katastrálního území 714 ha zaujímá severovýchodně a východně od historického pražského čtyřměstí (Starého Města, Malé Strany, Hradčan a Nového Města) území ze tří stran vymezené velkým obloukem toku řeky Vltavy. Počítá se k ní i východní část Císařského ostrova a ostrov Štvanice. Na pravý vltavský břeh přesahuje pouze na severu nevelkou plochou mezi Trojským mostem a mostem Barikádníků. Hustě zastavěné levobřeží Vltavy zahrnuje katastrální území Holešovic a východní díl katastru Bubenče se Stromovkou a Výstavištěm Praha. V současné podobě byl obvod Prahy 7 ustaven 1. července 1960 transformací předchozího obvodu Holešovice-Bubny se shodným označením (tedy Praha 7) z let 1949–1960, který zase navázal na starší administrativní jednotku Praha VII, vytvořenou v roce 1922 s platností od 17. ledna 1923. Do 31. prosince 1991 k Praze 7 plně náležela i Troja na pravém břehu řeky, od 1. ledna 1992 ovšem byla vyčleněna v samostatnou pražskou městskou část náležející pod městský a správní obvod Praha 7.

Bubny a Holešovice – zemědělská minulost

Podstatnou část dnešní Prahy 7 v meandru Vltavy zaujímá území dvou nevelkých starobylých, původně samostatných vsí: Bubnů na jižním okraji „poloostrova“ a Holešovic na severu a severovýchodě. Bubny byly raně středověkou vsí, v níž koncem 11. století mělo být více než šest usedlostí a do konce středověku počet selských dvorů patřících různým vrchnostem stoupal. Jejich hospodářské zázemí tvořily polnosti, které patrně již tehdy doplňovaly vinice. Na svahu nad vsí byl ve 13. století vystavěn kostel sv. Klimenta se hřbitovem, který nahradil starší sakrální stavbu neznámé polohy. V roce 1547 Bubny vyplenila vojska a vypálená ves zanikla. Na jižním okraji katastru nad brodem přes Vltavu se potom rozložil velký hospodářský dvůr. Ještě před polovinou 19. století představovaly Bubny jen drobnou domkářskou a chalupnickou osadu při dvoře, který v roce 1840 náležel Karlu Emanuelu Richterovi, zatímco velkou část letenské plošiny, vinice a četné další zemědělské pozemky katastru skoupil roku 1803 baron Jakub Wimmer, organizátor výstavby pevnosti Terezín, zásobovatel habsburských armád a všestranný podnikatel.
Původně nevelkou agrární vsí byly také Holešovice poblíž vltavského břehu na severní straně „poloostrova“. Později se Holešovice dostaly do držení jak šlechty, např. Berků z Dubé, tak staroměstských patricijských rodů a nakonec po vypuknutí husitských válek do držení staroměstské pražské obce. Po třicetileté válce začal počet osadníků, těžících též z provozování přívozu přes Vltavu, stoupat. Za pravděpodobné můžeme považovat i to, že si osadníci jak v Holešovicích, tak v Bubnech přilepšovali rybařením ve Vltavě, i když původně ani jedna z těchto vsí neměla zvláštní status „rybářských osad“.
Zahrady a drobné hospodářské pozemky s obslužnými budovami už ve středověku pokrývaly také vltavské ostrovy, zvláště strategicky důležitou Štvanici, ale i Trojský (dnes Císařský) ostrov. Planina Letné zůstávala dlouho zemědělsky využívaná a nezastavěná, mimo jiné i kvůli její výhodné poloze pro shromaždiště a tábořiště vojsk, anebo později jako vojenský cvičební prostor. Severozápadní část katastru dnešní Prahy 7 mezi Letnou a Vltavou rovněž unikla urbanizaci a zalesněné území Stromovky bylo od konce 15. století královskou rekreační a loveckou oborou, pro veřejnost oficiálně otevřenou na návrh pražského purkrabího Rudolfa hraběte Chotka roku 1804.

Sloučení Holešovic a Bubnů, připojení k Praze a následný vzestup

V roce 1850 byly obě malé vsi administrativně spojeny v obec Holešovice-Bubny. Mezitím se demografický, hospodářský a průmyslový vzestup postaral o to, že do roku 1869 počet číslovaných domů v obou částech stoupl na 205. Zprvu nesmělé podnikání, typické např. obnovou vinic nad Vltavou baronem Jakubem Wimmerem, bylo od roku 1823 spjato s provozem továrny na kartouny Maxe Dormitzera. Po roce 1846 území proťala železniční trať navazující na Negrelliho viadukt přes Vltavu, a předznamenala tak budoucí průmyslový rozvoj oblasti. Tomu napomohlo i spojení s Prahou vystavěním řetězového mostu císaře Františka Josefa od roku 1868, vybudování nábřežní silnice pod Letnou a souviselo s tím i zřízení dvojice železničních nádraží v Bubnech mezi lety 1868–1872. Mocným impulzem k velkému vzestupu se však stalo až připojení Holešovic-Bubnů k Praze 8. listopadu 1884. Do roku 1900 se počet čísel popisných zvýšil na 780 a úměrně tomu vzrostl počet obyvatel, z nichž nemalá část už hledala obživu a výdělek v Praze.
Pražská samospráva rychle docenila nevšední potenciál území, na němž se nacházely příměstský park Stromovka a ve třetí čtvrtině 19. století v rekreační sadovou zónu s výletní restaurací transformovaná část prvotně zemědělské Letenské pláně, stejně jako různá přístaviště, kotviště, překladiště a nádraží a zároveň dostatek volných ploch pro budoucí zástavbu. Již koncem devadesátých let 19. století byla bubenská oblast spjata s Prahou dalším, zprvu provizorním mostem přes Vltavu pod Helmovským jezem, vedeným přes Štvanici, záhy nahrazeným architektonicky skvostným Hlávkovým mostem. Od roku 1903 také překlenoval Vltavu – směrem do Libně – nový dřevěný most. Další rozvoj akcelerovala Jubilejní zemská výstava v roce 1891, pro jejíž potřeby a reprezentaci byl vybudován technologicky pokročilý Průmyslový palác. K usnadnění dopravy nechal František Křižík od Ullmannovy výletní restaurace na Letné k výstavišti ve Stromovce zřídit elektrickou tramvajovou trať a k ní od Vltavy pozemní lanovku. I když obě dopravní zařízení byla jen dočasná, Praha vzápětí usoudila, že Holešovice skýtají výhodný prostor pro vystavění Ústřední elektrické stanice s tepelnou elektrárnou. K ní byla dovedena nová tramvajová trať směřující podél Vltavy pod Letnou přes Bubny a dále až do Holešovic. Navázané spojení se ukázalo jako výhodné rovněž pro provoz ústředních pražských jatek a dobytčí tržnice, vystavěných v letech 1893–1895.
Protože obec Holešovice-Bubny byla po připojení k Praze vnímána jako jedna z pražských čtvrtí, nevznikla zde potřeba velkého veřejného prostranství – hlavního náměstí, jež Praze 7 chybí dodnes. Podél roku 1881 vytyčených širokých ulic v rychlém tempu vyrůstala domovní zástavba, zprvu převážně s historizujícími fasádami. Ta vytvářela bloky nejen podél spojnice rychle mizejících starých Bubnů s historickým jádrem Holešovic, ale i při ulicích směřujících k Letenské pláni, jež se vzápětí stala předmětem řady projektů a architektonických soutěží. Součástí těchto vizí byly i představy o snadnějším propojení s pražským centrem buď serpentinově vedenou silnicí, monumentálním průkopem hrany Letné, či tunelem. Žádný z těchto návrhů však před první světovou válkou nedošel naplnění.
V souvislosti s prudce rostoucím množstvím obyvatel přestal již od osmdesátých let 19. století dostačovat malý, původem středověký kostel sv. Klimenta. V letech 1908–1914 byl proto vystavěn nový velký novogotický kostel sv. Antonína na východní hraně Strossmayerova náměstí. Mezi novými domy, vilami a nečetnými usedlostmi se počátkem 20. století stále ještě nacházelo dost volných ploch, kde bylo možné vybudovat průmyslové areály, sklady a výrobní budovy.

Meziválečná proměna v moderní pražskou čtvrť

Utopické plány na velkorysou zástavbu Letenské pláně nesmetla ani první světová válka. I když do roku 1939 nebyl realizován žádný z ambiciózních projektů, vznikly – či alespoň byly zahájeny – jednotlivé stavby. K nim náleží zejména funkcionalistické monumentální budovy národních muzeí – zemědělského a zrcadlově komponovaného technického. Obě doplnila o málo starší velkolepou, rovněž funkcionalisticky pojatou stavbu Nejvyššího kontrolního úřadu (dnes Ministerstvo vnitra ČR). Pomineme-li již odstraněné studentské koleje, je to víceméně vše, co se na Letné tehdy stihlo postavit. Přesto měly architektonické soutěže na zastavění Letenské pláně z doby po roce 1918 pro další vývoj Holešovic-Bubnů významný, třebaže nepřímý vliv. Nejen všeobecné šíření konstruktivistické a funkcionalistické architektury v pokročilých dvacátých letech 20. století, ale i funkcionalistické soutěžní návrhy z téže doby obrátily pozornost soukromých stavebníků v Holešovicích-Bubnech k tomuto, tehdy modernímu stavebnímu stylu, který se projevil už ve stavbě Veletržního paláce.
Nezastavěné parcely začaly být od počátku třicátých let 20. století zaplňovány železobetonovými skeletovými konstrukcemi nájemních domů s obchodními partery nebo obchodními a kancelářskými objekty. Jim padly za oběť i četné starší, zpravidla nižší historizující stavby. Holešovice-Bubny se tak staly jevištěm pomyslné vzájemné soutěže funkcionalisticky projektujících architektů v nápadnější míře, než tomu mohlo být jinde.
Podstatným rysem se stal ústup menších továrních a výrobních areálů. Stále zahuštěnější obytná, obchodní, případně kancelářská zástavba přestala poskytovat dostatečný prostor zvláště pro některé bezpečnostně a technologicky rizikové provozy. Ty byly přestěhovány z Holešovic-Bubnů do jiných okrajových částí Prahy, o něž se bobtnající velkoměsto rozšířilo v roce 1922. Jejich místa převážně zaujaly nové – často opět funkcionalisticky pojaté – obytné domy či administrativní stavby, jako třeba telegrafní ústředna s poštou v ulici Milady Horákové a především k Vltavě obrácená úřední budova Úrazové dělnické pojišťovny pro Čechy. Vnějším výrazem tohoto stavebního vzepětí, překračujícím katastrální hranice tehdejší Prahy VII, se staly Libeňský most na východě a na severu bývalý Trojský most (od roku 1946 most Barikádníků).

Změny po roce 1945

Rychlá proměna Holešovic-Bubnů v moderní velkoměstskou čtvrť vytvořila z Prahy VII území, v němž se hustá zástavba dostala do těsného kontaktu nejen s řekou, ale i s rozsáhlými „přírodními“ plochami Stromovky, Letenské pláně a svahů pod její jižní hranou. Rekreační význam těchto prostor spjatých se sportovním vyžitím brzdil další hektickou zástavbu, ale neustále přitahoval pozornost politiků i architektů. Hrana Letenské pláně nad Vltavou se tak stala místem, kde komunistická moc prosadila vybudování obrovského Stalinova pomníku, demolovaného po politické změně v roce 1962. Nepříjemná zkušenost se Stalinovým monumentem varovala před unáhlenými vstupy do prostředí cenné letenské planiny a ve svých důsledcích odsoudila k neúspěchu i návrh nové budovy Národní knihovny od Jana Kaplického z roku 2006. Propojení centra Prahy s Letnou se nakonec v padesátých až šedesátých letech 20. století omezilo na nenápadný, esovitě zvlněný tunel posunutý dolním ústím k Štefánikovu mostu.
Schůdnějším a ohleduplnějším se ukázalo doplňování volných stavebních parcel novostavbami skromnějších rozměrů nebo konverze opuštěných či postupně vyklizovaných průmyslových areálů. Celkový dojem vážněji nenarušily další stavební počiny v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. Možnosti radikálnějších urbanistických změn, z nichž některé mohou být předmětem polemik o jejich zdařilosti či přiměřenosti okolí, předznamenala výšková budova Kovo (dnes sídlo Nejvyššího kontrolního úřadu). Jejím protějškem se stala administrativní stavba Lighthouse, a obě tak sevřely panoráma Holešovic při pohledu přes řeku dominantní clonou, kterou posiluje i předimenzovaná výstavba domů při vltavském břehu vytvářejících optickou bariéru a proměňujících kdysi široce otevřené vltavské údolí z této strany v jakousi soutěsku.

TROJA (Praha 7)

Území Troji náležející k městské části Praha 7 se rozkládá na pravém břehu Vltavy a jižních svazích sbíhajících do údolí řeky. Sleduje ohyb řeky k severu, téměř až do bodu, kde za osadou Podhoří postupně opouští území hlavního města.
Dnešní městská část Troja bývala původně vesnicí s názvem Zadní Ovenec. Poprvé je Ovenec, rozsáhlé území po obou březích Vltavy, zmiňován k roku 1197, kdy byl majetkem kláštera premonstrátů v Teplé. Ve 13. století se začalo rozlišovat mezi Předním Ovencem (dnešní Bubeneč) a Zadním Ovencem (dnešní Troja).
Pravděpodobně za vlády Karla IV. začaly na území pozdější Troje vyrůstat první vinice a s nimi také první viniční usedlosti. Svědčí o tom záznamy z poloviny 16. století. V roce 1565 koupil stráň na vrchu u Holešovic Jakub Popelář, jehož jméno dalo název vinici a později známé usedlosti.
V době před výstavbou trojského zámku existovala na území Troje už také usedlost Salabka, která se částečně uchovala v jádru dnešního domu. Sami Šternberkové měli v Zadním Ovenci, který získali v roce 1665, své hospodářství, panský statek, v jehož těsné blízkosti se rozkládala i rybářská osada. Se stavbou zámku v Zadním Ovenci začal hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka v roce 1678 a dokončena byla posledními úpravami počátkem 18. století. Zároveň vyrostl sousední pivovar a také kaple sv. Kláry. Zámek obdržel pojmenování Troja, které se v 18. století přeneslo na okolní osídlení, přičemž starý název Zadní Ovenec postupně vymizel.
V první polovině 18. století vznikly s největší pravděpodobností další trojské usedlosti Sklenářka a Hrachovka, barokní jádro měla dnes již zaniklá usedlost U Lisu. Zbytky barokní stavby v sobě nesou i dispozice usedlostí Kazanky, Černohousky a Jabluňky.

Územní rozvoj Troji ve druhé polovině 18. století a v 19. století

Ve druhé polovině 18. a v první polovině 19. století probíhal stavební ruch ve starší rybářské osadě. Severozápadně od zámku, při dnešní Trojské ulici, vznikla skupina dodnes stojících domků. Do klasicistního období také pravděpodobně spadá vznik usedlostí Pazderky, Na Farkách, Popelářky a Vavroušky.
Roku 1875 zřídila obec v bývalé kovárně čp. 21 školu, kterou v roce 1885 rozšířila o patrovou nástavbu. V roce 1870 byl v Troji v bývalé usedlosti Popelářka zřízen pomologický ústav a částečně v souvislosti s tím vznikla na východní hranici Troje v Povltavské ulici skupina historizujících domů.

Rozvoj zástavby v Troji během 20. století – Troja součástí Velké Prahy

Pro stavební růst Troje bylo důležité období první republiky spojené s územními a vlastnickými změnami. V roce 1920 daroval velkostatkář Alois (Antonín) Svoboda zámek se zahradou státu a u příležitosti 70. narozenin prezidenta Tomáše G. Masaryka zde zřídil osvětovou a sociální nadaci pro mládež, zvanou Budeč. Rovněž rozprodal na stavební pozemky jižní svah při řece ve východní části trojského katastru, mezi dnešními ulicemi Nad Kazankou, Trojskou a Povltavskou. Své domy si zde po připojení obce k Velké Praze v roce 1922 nechali postavit významní pražští podnikatelé, např. Karel Skorkovský, majitel Pražské stavební a betonářské společnosti, jeho architekt a stavitel Oldřich Brabec či významný český statik a znalec betonových konstrukcí Stanislav Bechyně. Stavby v trojské vilové čtvrti projektovali významní čeští meziváleční architekti jako Adolf Benš, Josef Fuchs, Otakar Novotný, Arnošt Mühlstein, Viktor Fürth, bratři Kavalírové, později pak Emil Přikryl a další.
Ve 20. letech přestala svou kapacitou vyhovovat škola v domě čp. 21 v Povltavské ulici. Během jednoho roku (1927–1928) za přispění trojských občanů vyrostla nová modernistická školní budova v Trojské ulici. Ve 20. a 30. letech 20. století se také postupně rozrostla výstavba Troje v severní části sousedící s Kobylisy. Šlo především o domy zaměstnanců z nedalekých průmyslových podniků v Libni a Holešovicích.

Výstavba pražské ZOO a botanické zahrady

Ve 20. letech 20. století bylo definitivně vytyčeno území pro pražskou ZOO ve střední poloze městské části v ohbí řeky Vltavy mezi Trojou a osadou Podhoří. V roce 1926 se začalo s její výstavbou. První projekt zadalo Hospodářské, nákupní a stavební družstvo Zoologická zahrada technické kanceláři C. Hagenbecka z Hamburku. Později projekt zahrady dopracoval architekt Josef Fuchs. Vedením prací byl pověřen architekt Karel Mužík, který byl i spoluautorem vstupní budovy. Ve 30. letech vedení ZOO nechalo postavit například pavilon tlustokožců nebo pavilon pro velké kočkovité šelmy. Oba byly později nahrazeny novými objekty.
Bezprostředně po převratu v roce 1948 stavební ruch v Troji částečně utichl. Pokračovalo se pouze v budování dalších pavilonů v areálu pražské ZOO. V roce 1948 zde byl postaven pavilon primátů podle projektu tehdejšího ředitele Antonína Turka a Stanislava Bechyně. Stejní autoři byli v 50. letech 20. století hlavními iniciátory a autory dalších staveb v zahradě, jejíž rozloha byla rozšířena asi na 64 ha. Mimo jiné byl podle jejich návrhu v roce 1956 postaven na svou dobu pozoruhodný, bruselský styl předjímající, pavilon vodních ptáků.
Rok 1960 znamenal pro Troju nesmyslné rozdělení mezi sedmý a osmý pražský obvod. V 60. letech 20. století se stavební činnost soustředila opět nejvíce v ZOO, kde se začalo s přípravou stavby nového brutalistního pavilonu slonů a velkých savců. V roce 1969 byla na svazích trojské kotliny založena botanická zahrada. O její vznik usiloval už po 2. světové válce pozdější ředitel Jan Jager, který roku 1958 podal návrh na její zřízení. Nakonec bylo území pro umístění botanické zahrady zaneseno do generelu Trojské kotliny až v roce 1965. Ucelený projekt vypracoval Útvar hlavního architekta města Prahy. V srpnu 1992 byla otevřena nová vstupní část do botanické zahrady, parkově upravená podle návrhu Jitky Vavřínové. V letech 1996–1997 byly rekonstruovány staré terasové zdi trojských vinic a roku 2001 otevřena obnovená vyhlídka u kaple sv. Kláry, vše v rámci areálu botanické zahrady.
V 70. letech se území Troje mělo stát prostorem pro stavbu diplomatické vesničky. Tehdejší záměr byl zrealizován pouze částečně. Na konci 70. let započal Projektový ústav výstavby hl. m. Prahy s přípravou projektu souboru budov rezidenční diplomatické čtvrti, ze které byla roku 1995 dokončena pouze část v Trojské ulici. Současně architekti Pražského projektového ústavu navrhovali první panelové domy pro sídliště v severní části Troje, která dnes náleží k 8. pražskému obvodu.

Stavební vývoj Troje po roce 1989

Od roku 1992 je samostatnou městkou částí Praha-Troja, která patří do obvodu Prahy 7.
90. léta 20. století a první desetiletí 21. století se v Troji nesla v duchu poměrně velkého stavebního rozvoje. Troja se znovu stala územím pro výstavbu exkluzivních bytových domů a vil. Byly doplněny stávající stavební proluky – dvěma obytnými celky mezi ulicemi Sádky a Trojskou a obytným souborem Velká Skála. Vilová zástavba rostla například na východní straně od vstupu do botanické zahrady a další pak na volných stavebních pozemcích na severních, východních a západních okrajích. V roce 1995 začala v botanické zahradě stavba velkého skleníku Fata Morgana.
V roce 1997 se stal ředitelem pražské ZOO Petr Fejk, jehož nástup do vedení se od počátku nesl ve znamení progresivních stavebních proměn. Byly zbudovány velké pavilony goril, afrických zvířat a pavilon indonéské džungle.
Zoologická zahrada se zámeckým areálem a s obytnou zástavbou v inundačním pásmu Vltavy byla částečně zdecimována povodněmi v srpnu 2002, některé zastaralé objekty poté byly nahrazeny novými.
U řeky v západní části Troje byla roku 2003 zahájena výstavba druhé části parku vodních sportů Praha. V letech 2008–2020 prošel rozsáhlou přestavbou bývalý panský statek umístěný podél východní zdi zámeckého areálu, který se proměnil v rezidenční bydlení. V zoologické zahradě vyrostly v roce 2013 další pavilony, tentokrát nové objekty pro slony a hrochy. V roce 2014 byla vyhlášena soutěž na doposud největší pavilon v ZOO – pavilon určený pro rodinu goril a další africké živočichy, dostavěný v roce 2022, zaujal místo v severním výběžku stávající zahrady.