Praha 10

Městská část Praha 10 je jednotka místní samosprávy územně členěného statutárního města Prahy, která je spravována voleným zastupitelstvem, radou a úřadem městské části. Prahu 10 v tomto rozsahu tvoří celé katastrální území Vršovic, část Vinohrad, většina Strašnic, téměř celé Malešice, nepatrná část Hrdlořez, nepatrná část Hloubětína, část Záběhlic, část Michle a nepatrná část Žižkova. Sídlo úřadu této městské části se nachází ve Strašnicích.

VRŠOVICE

Vršovice v údolí Botiče jsou protkány hustou komunikační sítí a náleží k nejstarším obcím na území hlavního města Prahy. Název obce je odvozován od osobního jména jako „ves lidí Vršových“. Méně pravděpodobné výklady spojují jméno vsi s polohou na návrší. První zmínka o Vršovicích – údaj o věnování části území vyšehradskému kapitulnímu kostelu sv. Petra pražským knížetem Vratislavem II. – je kladena před rok 1088. Vyšehradská kapitula zde po celé 14. století skupovala a získávala drobnější nemovitosti. Za husitských válek byl tento kapitulní majetek zabaven Pražany. Ze 14. století pochází také záznamy o dalších vršovických dvorech, usedlostech a vinicích, jež upřesňují obraz o struktuře a urbanismu vsi.
Teprve od počátku 17. století disponujeme zprávami poskytujícími přesnější obraz vršovické vsi: k roku 1602 se uvádí poplužní dvůr s podacím právem kostelním, s mlýnem, s dvory, krčmou a kovárnou. Berní rula z roku 1654 zachytila tři selské grunty a 14 chalupníků. Situování poplužního dvora do záplavového území mezi rameno potoka a vodní náhon vede k úvaze, že dvůr zde byl již od samého počátku zřízen jako sídelní objekt a před rokem 1419 jej doplnila tvrz. Roku 1620 zakoupil statek Jan Rudolf Trčka z Lípy na Opočně, Smiřicích, Světlé nad Sázavou, Lipnici a Kounicích, Vršovice však vykázal své manželce Marii Magdaléně, která je již roku 1621 odstoupila Maxmiliánovi z Valdštejna a ponechala si zde jen sídelní dvůr. V rámci pobělohorských konfiskací se novým majitelem Trčkovského dvora stal Rafael Mnišovský ze Sebuzína. Roku 1628 statek zakoupil František Matyáš hrabě ze Šternberka, po němž jej roku 1665 převzal jeho syn Václav Vojtěch ze Šternberka, známý stavebník trojského zámku. K roku 1672 je stále ještě uváděna vršovická tvrz s poplužním dvorem a rozsáhlými polnostmi, s mlýnem a s pivovarem. Šternberský statek ve Vršovicích byl scelen roku 1706, kdy hrabě Václav Vojtěch vykoupil i bývalý Trčkovský dvůr. Sňatkem Marie Terezie, dcery Václava Vojtěcha ze Šternberka, pak ves přešla do rukou knížat Paarů.

Vršovice v 18. a 19. století

V 18. století ves Vršovice neobyčejně narostla domkářskou výstavbou, takže josefínský katastr evidoval již 43 domovních čísel a k roku 1843 měla ves 116 domů. Zástavba domky a zahradnickými statečky se soustředila především na svahy západně a severně od jádra obce, kde vytvořila několik ulic. Po zániku patrimoniální správy se pozůstalý vrchnostenský majetek dostal do vlastnictví Aloise Procházky.
Na plánu Prahy podle indikačních skic stabilního katastru z let 1840–1842 tvoří střed starých Vršovic zástavba kolem hřbitova s kostelem sv. Mikuláše. Tato vesnická zástavba byla na severu sevřená cestou, směřující z Vršovic přes Královské Vinohrady k Žitné nebo Koňské bráně, a na jihu obehnaná potokem Botičem. Centrum obce, které se začalo v tomto místě výrazněji formovat do útvaru náměstí až po zrušení hřbitova, propojuje s hlavní komunikací Palackého třída (dnes Moskevská ul.). Starý hřbitov u kostela byl sice již v roce 1864 uzavřen dalšímu pohřbívání, ale dohody o odstranění a přenesení hřbitova zastupitelé dosáhli až roku 1881. Místo po bývalém hřbitovu dala obec osázet stromy. Veškeré významné stavební projekty druhé poloviny 19. století jsou soustředěny převážně do prostoru mezi Rangheriho usedlostí s parkem a vznikajícím Komenského náměstím. 
Novodobý rozkvět obce je však spojen teprve s druhou polovinou 19. a první polovinou 20. století. V roce 1882 měly Vršovice přes 6.000 obyvatel a 302 domy. Nejstaršími ekonomickými aktivitami tehdejší zemědělské obce byly panský dvůr (čp. 1), mlýn (čp. 3) a pivovar (čp. 2). Původní obecní radnice – patrový dům čp. 42 se sedlovou střechou a hostincem v přízemí – stávala v nároží Vršovického nám. vedle později vystavěné Občanské záložny. Tento dům koupilo zastupitelstvo pro účely radnice v roce 1873. Budova byla zbořena roku 1911 a na jejím místě nechala Občanská záložna v roce 1934 postavit nájemní dům s restaurací a kavárnou.
Zásadní význam pro rozvoj Vršovic měla železnice. Přestože vlaky po dráze císaře Františka Josefa jezdily přes Vršovice od konce roku 1871, nádraží zde bylo otevřeno až 28. 10. 1880. V roce 1882 bylo slavnostně otevřeno nádraží Nusle-Vršovice. Význam nádraží stoupl, když zde byla zaústěna místní dráha z Modřan a spojovací trať pro nákladní vlaky ze Smíchova. Nádražní budova byla postavena podle tzv. normálií rakouských státních drah, které navrhl jejich vrchní architekt inženýr Hartwig Fischel. Seřaďovací nádraží bylo dokončeno až v roce 1886 a stalo se jedním z největších u nás. První tramvaje se na území Vršovic objevily v roce 1899.

Územní rozvoj koncem 19. století

V roce 1884 se starostou Vršovic stal JUDr. Josef Herold, advokát a zemský poslanec. Už v následujícím roce 1885 byly Vršovice povýšeny na městys a roku 1894 získaly zastavovací plán, zakládající dodnes fungující uliční síť, která vymezila bloky pro nájemní domy. Hlavním účelem plánu se mělo stát vyrovnání hranice s Vinohrady. V místech bývalé Míčánky se plánovala vilová zástavba, směrem k Edenu výstavba dělnických bytů a jižní část podél trati měla být vyhrazena průmyslu. Územním rozvojem a plánováním města se na přelomu století zabývala kancelář vršovického městského úřadu v čele s ředitelem Václavem Řezníčkem, který se stal tajemníkem úřadu v roce 1892, a technickým úředníkem, městským inženýrem a zeměměřičem Josefem Tampierem. Z jejich plánu se nepodařilo uskutečnit zamýšlenou vilovou výstavbu (do roku 1918 se zde neobjevily vily).
Vršovice se souběžně staly doménou lehkého průmyslu, který nebyl závislý na nákladní dopravě ani na řece. V roce 1889 byla postavena v tehdejší Havlíčkově ul. nejstarší vršovická továrna Josefa Feigla na jemné pánské prádlo. Po ní následovala výstavba Waldesovy továrny při Třídě krále Jiřího (dnes Vršovické ul.), do které se roku 1907 přestěhoval provoz z Karlína. V roce 1909 zde Josef Fiala automatický mlýn. Před 1. světovou válkou se vedle již zmíněných továren ve Vršovicích nalézala řada dalších menších průmyslových podniků, např. firma Kohn & Adler – rafinerie na cukr a sirup, Továrna na slaměné a plstěné klobouky Stanislava Bartoše, Bernard & Saxl – továrna na dřevitou vlnu a výroba podpatků, Gustav Fanta syn a spol. – První rakouská továrna na výrobu gumových papírů, Heroldova továrna na prací stroje ad.
První škola (v čp. 84) byla ve Vršovicích postavena u kostela sv. Mikuláše v roce 1818. V roce 1877 obec zřídila samostatnou dívčí a chlapeckou školu, k vyučování sloužily původně prostory v Rangheriho usedlosti, kterou obec odkoupila pro účely rozšíření školy. V roce 1893 došlo k výstavbě obecné školy pro chlapce a v roce 1897 byla vedle zahájena výstavba nové dívčí školy postavené zčásti na pozemku Rangherky.

Povýšení Vršovic na město

Dne 2. 3. 1902 byly Vršovice z rozhodnutí císaře Františka Josefa I. povýšeny na město. Centrálním prostorem Vršovic se stalo Komenského nám. (dnes Vršovické). První městský starosta Václav Drobný nechal upravit prostory Rangherky na radnici. Začalo se s výstavbou nových domů v Husově ul. (dnes Krymské) a na Palackého třídě (nyní Francouzská). Vršovice měly od roku 1905 vlastní vodárnu v Bráníku a vodojem v Michli „Na Lišce“.
Blok domů, který mezi ulicemi Kodaňskou, Moskevskou a Ruskou vznikal od 80. let 19. století a v letech 1904–1906 se rozrostl o secesní domy podle projektů architekta Osvalda Polívky. Hálkova třída (Kodaňská ul.) z doby před 1. světovou válkou se stala hlavní tepnou vršovického urbanismu. Ulice má veškeré atributy hlavní třídy – domy s výstavními fasádami lemují asi 30 m širokou ulici, kterou ještě doplňuje veřejná zeleň. V roce 1913 dostalo rovněž Komenského nám. novou reprezentativní dominantu v podobě záložny.
Před 1. světovou válkou byly Vršovice sídlem dvou kasáren: vozatajských a pěchotních. První se nalézala naproti Waldesově továrně (v místech dnešního sídliště), novorenesanční budovy kasáren pěchotních (čp. 1533) se zachovaly v ul. U Roháčových kasáren a byly rekonstruovány. Vršovická pěchotní kasárna vybudovala pražská obec v letech 1887–1890. Před 1. světovou válkou zde stálo celkem sedm baráků. Uvnitř areálu se v současné době nachází nový komplex Justičního paláce, realizovaný v letech 2003–2006.

Součást Velké Prahy

V roce 1922 byly Vršovice připojeny k Praze a spolu se Záběhlicemi, Strašnicemi a Hostivaří se staly součástí obvodu Praha XIII. V té době měly 33.362 obyvatel a 677 čísel popisných. Vršovice, vedle Strašnic, Nuslí či Michle, patřily mezi obce, v nichž se ještě po připojení k Velké Praze zachovalo staré vesnické jádro, a které městský charakter nabývaly postupně. Na počátku 20. let 20. století měla západní část „starých Vršovic“ zástavbu tvořenou převážně činžovními domy z přelomu 19. a 20. století. Městská část Vršovic končila jižně od seřaďovacího nádraží budovami vozatajských kasáren, přimknutými k náspu s kolejištěm, a bytovými domy na konci Hálkovy třídy. Směrem ke Strašnicím se rozprostíralo nezastavěné území, využívané jako pole a oblast nouzových zahrádek. Toto území bylo později vybráno pro vybudování zábavního pražského centra Eden. Zábavní park však nepřežil hospodářskou krizi, chátral a v 50. letech 20. věku se započalo s jeho likvidací. Vše ustoupilo výstavbě fotbalového stadionu SK Slavia.
V roce 1923 byla Státní regulační komisí vypsána soutěž na úpravu Vršovic. Pravděpodobně vzhledem k vesnickému charakteru Vršovic, rozhodla Státní regulační komise, že by území bylo vhodné pro bytovou zástavbu typu zahradních měst. Pro lehčí průmysl komise vymezila oblast kolem seřaďovacího nádraží. V roce 1924 kritizoval v časopise Stavba postup Státní regulační komise architekt Jan E. Koula, když upozornil, že město je již prorostlé s průmyslem, a tudíž se nehodí pro vybudování luxusního zahradního města. Podle něj bude tato část osídlena „jistě více třídou lidu dělného, neb střední třídou, na který bude asi stěží moci obec pražská – která sama nestačí na zřízení řádných ulic v zalidněných čtvrtích města – uvaliti ohromná investiční břemena, potřebná na zřízení nákladných sadových úprav tříd a dvorů.“
V meziválečném období došlo ve Vršovicích k výstavbě několika významných reprezentačních budov. Spolku pro zbudování nového katolického chrámu ve Vršovicích se po dvou soutěžích podařilo vybrat projekt Josefa Gočára, a tak na nám. Svatopluka Čecha mohl být v letech 1929–1930 postaven jeden z mála moderních katolických chrámů u nás – kostel sv. Václava. Ve stejné době vznikl na místě mezi ulicemi Na Kovárně a Purkyňovou Husův sbor.
Stavební změny se dotkly i Komenského nám. V roce 1933 uzavřela jednu stranu náměstí funkcionalistická budova sokolovny a po zbourání bývalé radnice došlo v roce 1934 k vybudování nárožního funkcionalistického domu s restaurací a kavárnou. Dnešní Vršovické nám. bylo díky těmto změnám zvětšeno. V letech 1920–1938 bylo ve Vršovicích postaveno mnoho kvalitních funkcionalistických nájemních domů od řady významných českých architektů. Z roku 1933 pochází nerealizovaný návrh na regulaci Vršovic od Ladislava Machoně. Ten se soustředil na novou výstavbu ve východní části města. Centrálním náměstím se měl stát komunikační uzel dvou hlavních rozšířených ulic: třídy krále Jiřího (dnes Vršovická ul.) a ul. U Roháčových kasáren. Z centra měly paprskovitě vybíhat další ulice, např. ul. Kodaňská. V návrhu se jednalo o budoucí Kubánské nám., které kromě toho, že se mělo stát komunikačním uzlem, mělo jít o středisko společenského života s restauracemi, hotely, kavárnami, biografy, lázněmi atd. V projektu bylo náměstí na obdélném půdorysu osazeno výškovými budovami, jejichž vyšší patra měla sloužit pro kanceláře, ubytovny a hotely a přimykající se nižší budovy pro byty. Centrum Machoň navrhl jako cirkulační, s parkovacími plochami přilehlými ke střednímu sadu. Elektrická dráha měla náměstím procházet přímo skrze sadově upravený střed, sloužící jako nástupiště s čekárnami. Severně a jižně od tohoto středu se měly rozprostírat pásově uspořádané bloky obytných budov. Na část tohoto plánu později navázalo sídliště Vlastibora Klimeše.

Vršovice a nová bytová výstavba po druhé světové válce

Po roce 1945 byla bytová situace v Praze pořád neuspokojivá. Vnitřní Praha neměla dostatek volných parcel, a proto se budování nových sídlištních celků přesunulo do bočních čtvrtí. Již dříve byly k tomuto účelu vybrány Státní regulační komisí Vršovice a Strašnice. Po roce 1945 došlo k zahájení výstavby „nových Vršovic“. Vršovické „sídliště č. 6“, jehož centrem se stalo Kubánské nám., vznikalo, stejně jako sídliště Solidarita ve Strašnicích, v dvouletém plánu v letech 1947–49. Původní regulační plán architekta Ladislava Machoně byl v roce 1946 změněn Jaroslavem Vančurou. Autor nepoužil schematické zastavění uzavřenými bloky, ale nahradil je polootevřenými bloky s většími prolukami pro světlo a jasně vymezil novou obvodovou komunikaci, dnešní Vršovickou ul. Původně mělo jít o sídliště pro zhruba 16.000 obyvatel. Výstavby se zúčastnila řada bytových družstev a také řada architektů: Jan Gillar, Jaroslav a Karel Fišerové, František Stalmach, Jan Svoboda, Pavel Bareš, Josef Petrů, Ludvík Hilgert ad. Vzhledem k tomu, že neexistovala centrální projekční kancelář, byla postavena jen střední část sídliště, vymezená ul. U Slavie a Kubánským nám. V 50. letech výstavba pokračovala podle odlišných urbanistických představ v okolí ulic Bajkalské, Bělocerkevské, Ruské, Litevské, Na Hroudě, Na Stezce a V Olšinách. Původní dvouletkové domy se promísily s novější zástavbou, ovlivněnou schematičností sorely, např. domy čp. 1175–1177 od Karla Pragera z roku 1953 aj. Ve své zprávě Jaroslav Vančura uvedl, že náměstí muselo být vyřešeno jako „skutečné náměstí pro příležitostné manifestační shromáždění lidu a nikoliv křižovatku čtyř třicetimetrových ulic“, jak ji navrhoval Ladislav Machoň.
Kubánskému nám. dominují bývalý Společenský dům (1959–1961) a administrativní budova Inženýrských a průmyslových staveb (1963–1966). V letech 1968–1972 vyrostlo proti továrně Koh-i-noor sídliště s velkoprodejnou Vlasta, k němuž v letech 1972–1977 přibyly administrativní budovy – dříve zde sídlil Úřad městské části Praha 10 (nyní kvůli špatnému stavu objektu byl přestěhován do Strašnic). Současná Vršovická ul. je založena na regulační osnově Vlastibora Klimeše a pokračuje do nových Vršovic, kde stojí výšková budova Ministerstva životního prostředí čp. 1442.
Na místě bývalého zábavního parku Eden vyrostl v roce 1979 zimní stadion Slavie, v jehož blízkosti vznikla v 90. letech 20. století výrazná a kvalitní stavba – polyfunkční komplex administrativních budov IPS. Do zástavby Vršovic po roce 2000 necitlivě zasáhla realizace nákupního centra Eden. Významnou stavbou po roce 2000 je rovněž fotbalový stadion SK Slavia Praha. Co se týká bytové politiky, tak mezi Botičem a Vršovickou třídou vybudoval investor Bau Invest podle projektu olomouckého ateliéru A2 na ploše asi 500 m2 rezidenci Havlíčkovy sady.

STRAŠNICE

Nejstarší ves Strašnice se začala utvářet při křižovatce dvou silnic – první vedoucí z Prahy na východ – Vršovickou cestu (nynější V Olšinách) protínala druhá severojižní – dříve tzv. Malá – později Vinohradská silnice (dnes Starostrašnická ul.). Strašnice se již od počátku rozkládaly na výhodném komunikačním uzlu, jehož význam stoupl v 2. polovině 18. století, kdy byla uměle vystavěna vídeňská silnice, která směřovala z Nové Horské brány města Prahy přes Hrdlořezy, Běchovice a Český Brod do Vídně.
Strašnice jsou připomínány od roku 1185, kdy některé její části patřily vyšehradské kapitule. Ve 14. století se zde nacházely dvě tvrze, tři dvory. Jedna tvrz se nacházela v blízkosti trojkřídlé klasicistní budovy čp. 16 při dnešní cestě V Olšinách. Druhá stála jižněji, pravděpodobně na vrchu Altáně a kolem roku 1516 již nebyla udržovaná. Jeden z dvorů patřil staroměstskému měšťanovi Jindřichu Názovi, po kterém se jmenovala zdejší vinice Názovská. Rozkládala se u cesty z Vršovic směrem na Olšany (v místech strašnického krematoria). Druhý strašnický dvůr patřil kolem roku 1383 Bartoloměji Štukovi, třetí usedlost měl v držení jiný staroměstský měšťan Jindřich Eling z Vechty. Jednotlivé dvory střídaly majitele až se koncem 15. století za neznámých okolností dostaly do vlastnictví Jana z Buštěvsi, který v letech 1483 a 1495 rozprodával části strašnických pozemků. Zbývající část pozemků prodal v roce 1501 Novému Městu pražskému, které si dalo zapsat vesnici do svých register.
V roce 1547 zkonfiskoval Strašice Novému Městu král Ferdinand I. a o dva roky později je prodal Starému Městu, jemuž byly v roce 1562 zapsány do zemských desek. V 16. století zde stála jedna zachovalá tvrz, poplužní dvůr, tři statky, tři chalupy, krčma a kovárna. Po třicetileté válce zde zbyly pouze dva statky, dva domy a dvě chalupy, tvrz již byla ve špatném stavu. V roce 1673 připojilo Staré Město Strašnice k libeňskému panství.
V souvislosti s tereziánskou parcelací statků (raabizací) Libně v roce 1781, byla rozdělena také část strašnických pozemků. Poblíž Štěrbohol a Malešic tak vznikla osada Nové Strašnice o 14 domech. Ze stejného důvodu se rozrostly i Staré Strašnice na 29 usedlostí. Když Staré Město rozprodalo v roce 1781 strašnickou tvrz s poplužím a hospodářskými staveními, vznikly z tohoto majetku nové usedlosti, mezi nimi i čp. 16, jehož majitelem se stal Jan Tykač. Z nejstarší části Strašnic se do dnešních dní dochoval pouze tento objekt, označovaný jako Bečvářův dvůr.

Strašnice na přelomu 20. století

V roce 1843 měly Staré Strašnice již 36 stavení, roku 1877 byla postavena v dnešní ulici V zátočce první strašnická škola čp. 42, pozdější radnice (dnes oddělení místní policie) podle plánu karlínského stavitele Emanuela Brabce. Původní strašnická škola byla přízemní, jednotřídní, roku 1889 rozšířená o další patro.
Koncem 18. století vznikl na katastru Strašnic dnešní německý evangelický hřbitov, jehož současná podoba je dílem přestavby z roku 1893, provedené podle plánů stavitele Josefa Blechy. Další změny především výstavbu kaple provedl v roce 1912 pražský německý architekt Adolf Foehr.

Průmyslový rozvoj v 1. polovině 19. století Strašnice, Záběhlice i Malešice minul. Starý poklidný zemědělský ráz zůstal v Nových i Starých Strašnicích až do počátku 20. století. Do konce 19. století se obyvatelé věnovali především zemědělství a mlékárenství. Jediným průmyslovým závodem, který zřídil Antonín Červenka, byla kruhová cihelna před Novými Strašnicemi. Koncem 19. století přibyly další dvě cihelny v severní části Strašnic – Vackova a Kosova. Podnikatelé je, podobně jako Karel Hartig na Žižkově, využívali pro komerční výstavbu, neboť Strašnice se staly vyhledávaným místem pro ubytování dělníků pracujících v Praze a pražských předměstích. Začalo se s výstavbou rodinných domků pro státní zaměstnance a úředníky. Jednou z prvních lokalit rodinných domů jsou pozemky na západ od Vinohradské (Starostrašnické) ulice. Nejhodnotnější vilou v této části je secesní Trmalova vila čp. 91 architekta Jana Kotěry.
První blok přízemních domů je postaven pod vrchem Altánem. Výstavba patrových domů pokračovala proti vilové čtvrti od Vinohradské ulice k východu. Dále vznikaly vilky při cestě na vyvýšené místo „Vinice“, kde stojí v ulici Na výsluní od roku 1907 novogotická vila Miramare čp. 150. Stavebník vily, podnikatel Jan Švec spolu s řídícím učitelem Janem Sandholzem, skoupil značné množství pozemků pro parcelaci. Tito majitelé pozemků se mj. snažili o dobré spojení s Prahou. Přestože trať přes Strašnice byla v provozu již od roku 1871, železniční stanice Strašnice zastávka zahájila svůj provoz až v roce 1906. Strašnickou vozovnu se třemi loděmi o pěti kolejích realizovala v letech 1907–1908 stavební firma Josef Záruba-Pfeffermann.

Předměstí

Z vesnice se pozvolna stalo předměstí, ulice získaly svoje první pojmenování: Vinohradská (Starostrašnická), Novostrašnická (nyní zregulovaná ulice K Rybníčkům), Gutova, Vilová a Pod Altánem. Důkazem o růstu obce je nová školní secesní budova čp. 200 realizovaná v letech 1908–1909 v ulici V Olšinách, koncem 20. let 20. století rozšířená o funkcionalistickou přístavbu. Vilová výstavba spadající do období před 1. světovou válkou (1908–1914) se objevuje rovněž při severní straně Černokostelecké ulice.
V roce 1912 bylo do obce zavedeno elektrické osvětlení. Ve Strašnicích začaly vznikat první továrny – továrna na cukrovinky v Bohdalecké ulici a továrna na anilinové barvy čp. 180, kterou v roce 1908 založili pánové Pereles a Kolínský.

Strašnice jako součást Velké Prahy

Vývoj Strašnic přerušila 1. světová válka. Hlavní rozvoj začal až po připojení obce k Praze v roce 1922, kdy postupně Strašnice (administrativně součást obvodu Praha XIII) s městem splynuly. Státní regulační komise tuto původně vesnickou neprůmyslovou oblast označila za výhodnou pro budování zahradních měst a jinou bytovou výstavbu.
Ve 20. letech 20. století se ve Strašnicích započalo s velkou výstavbou kolonií. Po vzniku Československa byla v roce 1919 vyhlášena soutěž, kterou vypsalo stavební družstvo Jednota – spolek pro péči hospodářskou a kulturní v Praze. Záměrem bylo získat podklady pro výstavbu typových domků pro méně majetné občany v Praze Na Ořechovce. Vítězům soutěže Pavlu Janákovi a Josefu Gočárovi zadalo Ministerstvo veřejných prací projekt skupiny dvaceti řadových domků pro kolonii Stavebního družstva státních a veřejných zaměstnanců ve Strašnicích. Tak vznikla na jihozápadní straně Strašnic, pod vrchem Altánem, v tehdejší Masarykově ulici (dnes U hráze a Bylanská) v letech 1919–1920 Masarykova kolonie rodinných domků. Architekti reagovali na progresivní teorie a komponovali domy do volných řádek. Kolonie domků v jednoduché variantě tzv. národnostního slohu je jediným dokladem spolupráce architektů Gočár – Janák. V blízkosti kolonie v ulici Pod Altánem se nachází rodinné domy čp. 37–47 postavené podle projektu Františka Alberta Libry. Architekt tyto původně výrazně barevné domy s vysokou sedlovou střechou realizoval v letech 1923–1924 pro Obecně prospěšné družstvo Svépomoc ve Vršovicích. Další kolonie, které ve 20. letech 20. století vznikly byly Kolonie strojvůdců za dráhou „Na vrchách“ (1922), na východě kolonie V Rybníčkách (1923), Zborov (1920), Skalka (30. léta 20. století). Největší nouzová dělnická kolonie ležela Na Slatinách na katastru Michle, Vršovic, Záběhlic a Strašnic. Vznikla v roce 1924 a během tří let se rozrostla na více než 300 nouzových stavení. Původně zde bydleli dělníci pracující na výstavbě sídliště Spořilov a Michelské plynárny. Postupně se přeměnila v zahrádkářskou kolonii.  Mezi válkami vznikla ve Strašnicích také poměrně početná ruská a ukrajinská kolonie z emigrantů prchajících před následky bolševické revoluce.
Z kulturně-společenských staveb 20. let 20. století je nutné zmínit sokolovnu čp. 400 v Saratovské ulici, ve stejném roce 1924 vznikla ve Vilové ulici čp. 512 díky americké finanční pomoci metodistická modlitebna podle projektu Rudolfa Sandholze. Tento architekt je rovněž autorem katolického farního úřadu s bývalou kaplí Panny Marie čp. 1000. Sandholz navrhl komplex kostela s farou, ale pro nedostatek financí byla v roce 1930 postavena pouze fara, do jejíhož organismu architekt zabudoval i sálovou modlitebnu. Katolický chrám Neposkvrněného početí Panny Marie vznikl až v letech 1992–1994.
Dokladem vysoce kvalitní raně funkcionalistické architektury ve Strašnicích je vila německé spisovatelky Grete Reinerové čp. 672 v ulici Nad Olšinami (1926–1927) od předního českého avantgardisty Jaromíra Krejcara. Vila nezapře inspiraci tvorbou Adolfa Loose, podobně jako jiný objekt – dvojdům čp. 742 a 768 v ulici Na Výsluní (1927–1928).
Strašnice prosluly kromě velkých cihelen strojírenským podnikem Pragoferra s výrobou vzduchotechnických zařízení a strojů pro mlékárny, dále továrnou Průmyslové závody železářské Františka Chvály, která vyráběla stavební železné konstrukce, kotle, stožáry apod., a především karosárnou Uhlík. Magistr Bedřich Klöckler zde vlastnil továrnu na maltosové (železité) víno.
V 30. letech 20. století vzniklo ve Strašnicích několik významných staveb. V Dubečské ulici byla v roce 1934 vystavěna nová školní budova čp. 900. Přibyla řada nových funkcionalistických vil, jako např. dům čp. 1106 s oblým proskleným nárožím v Počernické ulici z roku 1932. V jiné oblasti, zvané Rybníčky (v dnešní Foerstrově), vyrostl v roce 1938 již tradičnější rodinný dům čp. 1051 pro hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstra.

Výstavba poválečných Strašnic

V roce 1947 se Strašnice staly Sídlem nového obvodu Praha XX-Strašnice, do něhož byly zařazeny ještě Hostivař a část Záběhlic zvaná Zahradní Město. Po převratu byly Strašnice v roce 1949 přičleněny do obvodu Praha 10 (s Hostivaří, Malešicemi a Zahradním Městem).
Poválečný urbanismus pokračoval ve vytýčené linii budováním velkých obytných celků na „zelené louce“. První velkorysejší bytovou výstavbou se v letech 1947–1951 stalo budování sídliště Solidarita na území o rozměrech zhruba 880×440 m v rozloze téměř 40 ha mezi ulicemi Černokosteleckou a V Olšinách. Celého projektu se zúčastnilo šest bytových družstev a šest průmyslových závodů, které potřebovaly byty pro své zaměstnance. Předválečný regulační plán byl změněn směrem k logičtější organizaci prostoru. Smíšená zástavba na pravoúhlé osnově obsahuje dva typy domů: nájemní o čtyřech patrech a dvoupodlažní nepodsklepené řadové domky. Sídliště je ukázkovým příkladem bydlení ve městě a zároveň v zeleni, tak jak o ni usiloval předválečný funkcionalismus. Součástí sídliště je i dřevěná mateřská školka čp. 529 z konce 40. let 20. století či kulturní dům čp. 1986 (dnes Strašnické divadlo) dokončený v roce 1961.
Po roce 1958 vznikl obytný soubor Rybníčky, jehož urbanistické řešení vypracovali Miroslav Hudec a Vítězslav Procházka, blízká škola čp. 1980 byla postavena v roce 1961 (Pražský projektový ústav).
Asanace nejstarší části Strašnic probíhala postupně od 60. let 20. století – na části staré vesnické zástavby byla v roce 1962 v Gutově ulici realizována školní budova čp. 1987 s hřištěm. Další asanace proběhly v důsledku rozšiřování komunikace V Olšinách a v neposlední řadě se na likvidaci podepsalo budování metra v 80. letech 20. století. Dnes se na nejstarší části Starých Strašnic v místě, kde se mj. v 19. století nacházel rybník, rozkládá park Gutovka.
V blízké Průběžné ulici vznikly do roku 1960 typové domy T16. Další věžové domy byly postaveny při ulici V Olšinách (PPÚ) v roce 1964. Ve východní části Strašnic při Černokostelecké ulici čp. 2111 se nachází jeden z prvních pražských mrakodrapů – dvaadvacetipodlažní samostatně stojící obytný dům architekta Jiřího Raucha z roku 1965. Z 60. let 20. století je rovněž budova průmyslové školy čp. 2299 v ulici Na Třebešíně a blízká průmyslová stavba – areál skladů (velkosklad Třebešín) v ulici K Červenému dvoru čp. 2132.
Oblast Starých Strašnic se rozšířila o panelovou výstavbu ještě v 70. letech 20. století, kdy zde byly do ulice Pod Altánem zasazeny tři bodové obytné domy čp. 2404–2406 s dřevěným zábradlím balkónů od architekta Víta Kándla (PPÚ). Z roku 1977 pochází výrazná průmyslová stavba – objekt velkokapacitních garáží v Limuzské ulici čp. 577.

Realizace metra a vývoj Strašnic po roce 1989

V 80. letech 20. století se ve Strašnicích započalo s výstavbou metra. 11. 7. 1987 byla pro veřejnost otevřena stanice metra A Strašnická, která je hloubená, umístěná u křižovatky ulic Starostrašnické a V Olšinách, stanice metra Skalka (rovněž hloubená) byla zprovozněna 4. 7. 1990.
V 90. letech 20. století se ve Strašnicích objevují především nové firemní a administrativní budovy (výjimkou je kostel Panny Marie), jejichž architektonický styl se pohybuje od neokonstruktivismu, minimalismu až k high-tech. Později je doplňují i nové obytné komplexy. V rušném prostředí na nároží Vinohradské třídy a Starostrašnické ulice vyrostla v letech 1993–1995 jedna z řady bankovních novostaveb. Budovu bývalé Pragobanky (dnes administrativní objekt) ve stylu high-tech navrhli Radim Kousal, Josef Franc a Petr Kincl z libereckého projektového ateliéru SIAL. Koncem 90. let jsou realizovány dvě kvalitní minimalistické stavby studia D3A architektů Stanislava Fialy a Daniely Polubědové – areál firmy SIPRAL čp. 3165 v Třebohostické ulici z let 1995–1996 (dostavba 2001–2006) a Administrativní budova MUZO v ulici V Olšinách čp. 626 z let 1997–2000 (nyní Global Payments s. r. o.). Na přelomu tisíciletí vznikl rovněž areál Vinice-Palouk (1997–2003). Místo na křížení frekventovaných ulic bylo v územním plánu hlavního města Prahy rezervováno pro jedno z center Prahy 10. Urbanistický plán zpracoval Oleg Haman (CASUA). Obchody, kanceláře a administrativu umístil do jižní části podél Vinohradské třídy – elipsovitá budova bývalé Českomoravské stavební spořitelny čp. 3218 (nyní místo Úřadu městské části Praha 10) zakončuje svou osamocenou hmotou Vinohradskou třídu. Směrem do centra na budovu navazuje objekt s vnitřním krytým náměstím a obchodními pasážemi, za nímž se tyčí dva výškově dominantní bytové domy o 22 podlažích. Výstavba obytného komplexu Palouk pak pokračuje nízkopodlažními domy a výškovým desetipodlažním bytovým objektem.
Jinou kvalitní stavbou atelieru CASUA je budova Českého statistického úřadu čp. 3268 z let 2001–2004, která vytváří nenápadnou dominantu východní části Strašnic.