Kostel sv. Klimenta

Kostel sv. Klimenta se hřbitovem, ohradní zdí a branou vznikl postupným rozšiřováním raně gotického kostela postaveného v osadě Bubny snad kolem přelomu třetí a poslední čtvrtiny 13. století náhradou za starší románskou svatyni. Dnešní vzhled získala stavba postupnými proměnami barokními (po roce 1659 a před rokem 1677) a historizujícími (1895, 1899).
Zejména díky zasvěcení sv. Klimentu, relativně rané první zmínce o Bubnech v nedatované tzv. fundační listině krále Vratislava I. pro vyšehradskou kanonii, obvykle kladené do doby okolo roku 1088, v níž bylo uvedeno šest kusů polí v Bubnech a vyjmenováno pět osadníků určených nadále jako strážci vyšehradského kostela, a kvůli předpokládanému brodu přes Vltavu v blízkosti stavby bývá původ kostela hledán v hluboké minulosti Prahy. Spolehlivě zjištěné skutečnosti však vybízejí k opatrnosti, protože kostel byl doložen písemně teprve k 1. květnu 1234. Tehdy jej hrabě Zdislav (Sdizalaus comes) daroval klášteru strážců Božího hrobu z kláštera na Zderaze před Prahou s podotknutím, že mu kostel s jeho příslušenstvím náležel dědičným právem. Z toho lze s potřebnou opatrností soudit, že svatostánek v Bubnech nechal vystavět některý ze Zdislavových předků, a že tedy stavba mohla pocházet z doby před rokem 1200 nebo alespoň před rokem 1233. Dne 28. března 1298 získal kostel v Bubnech odpustky. V listině vydané v Římě Basileem, titulárním arcibiskupem jeruzalémských Arménů (skutečnou hlavou kilikijských Arménů byl ovšem tehdy jeruzalémský arcibiskup Sargis, po pádu Akkonu spolupracující s Turky), bylo poprvé doloženo patrocinium sv. Klimenta. Zajímavé doplňující informace přinesla následující listina české královny Elišky Přemyslovny z 25. července 1311, podle níž dva královnini poddaní z Buben se shodným jménem Medvěd (donacionem terre per Vrsum et alium Vrsum pauperes nostros in Bvben) darovali zderazským křižovníkům pozemek na postavení nového kostela a zřízení hřbitova. Listina neupřesňuje, kdy se tak stalo, ale potvrzuje pozemek v držení řádu, aby se předešlo blíže nespecifikovaným sporům. Královna poznamenala, že křižovníci mají mít k tomuto pozemku, kostelu a hřbitovu stejná práva, jako měli dříve ke staršímu kostelu – tedy k oné stavbě, kterou jim v roce 1234 daroval hrabě Zdislav a která je v dokumentu pojímána jako odlišná jednotka (veterem ecclesiam et cymiterium ibidem). Z dokumentu tedy vyplývá, že před rokem 1311 – a pravděpodobně již před rokem 1298 – byl v Bubnech vystavěn nový kostel sv. Klimenta na jiném místě (pozemku), než stávala románská svatyně hraběte Zdislava. S tím prozatím souhlasí i výsledky omezeného archeologického výzkumu z července a srpna 1997, který v blízkosti kostela neidentifikoval starší pohřebiště z období 11.–13. století a během něhož byly získány jen zlomky dvou keramických nádob kladené do 10. století, avšak v druhotné poloze v zásypech mladších hrobů. Je proto velmi pravděpodobné, že dochovaná stavba – v prvotní podobě sestávající pouze z menší obdélné lodi kryté uvnitř rovným stropem a nepatrně užšího, přibližně čtvercového zaklenutého presbytáře o stejné výšce – pochází teprve z období nedlouho před rokem 1298, respektive před rokem 1311, a starší svatyni je nutné hledat jinde. Zderazští strážci Božího hrobu pak vykonávali patronátní a podací právo ke kostelu, jenž postrádal sakristii, až do husitských válek.
Mezerovitě dochované další písemné zmínky z 15. až počátku 17. století neobjasňují stavební vývoj kostela. Pouze z podoby stavby lze dovodit, že někdy před polovinou – nebo kolem ní – 16. století (snad po roce 1547) byl kostel po vypálení v říjnu 1639 opraven a upraven. Tehdy došlo k osazení nového pozdně gotického portálu v jižní zdi lodi, k úpravě oken nejméně na jižní straně lodi a k přístavbě prostorné, zprvu přízemní sakristie po severním boku presbytáře. Teprve po třicetileté válce vznikla z popudu Maxmiliána Valentina z Martinic bohatá vnitřní štuková výzdoba. Stalo se tak krátce po roce 1659, respektive před rokem 1677, jak vyplývá z výzkumu Jana Heraina a z aliančního znaku tehdy vymodelovaného ve štuku nad vrcholem vítězného oblouku v interiéru kostela. Nad sakristií byla vybudována věžová nástavba, do níž byly zavěšeny kostelní zvony. Snad již tehdy, nejpozději v 18. století, překryla jižní portál lodi předsíň s kvadratickým půdorysem; dobu jejího vzniku nelze bez archeologického výzkumu blíže objasnit, protože byla bez patřičné dokumentace zbořena na sklonku 19. století. Ještě v roce 1840 se stavba s okolním hřbitovem nacházela obklopena polnostmi a vinicemi na svahu západně od skromného osídlení Buben, tvořeného hospodářským dvorem a drobnou obslužnou zástavbou před ním nad vltavským břehem. Po roce 1855 byl kostel opraven z příspěvků farníků, ale i císaře Ferdinanda Dobrotivého, kardinála Friedricha Schwarzenberga, světícího biskupa Viléma Tippmanna a strahovského opata Jeronýma II. Josefa Zeidlera. Ale už v roce 1892 vyšehradský kanovník Mikuláš Karlach poukázal na to, že holešovicko-bubenský obvod má již 15 tisíc obyvatel a že je nutno zde zřídit vlastní duchovní správu a urychlit stavbu nového, kapacitně odpovídajícího kostela. Jeho upozornění však nevedlo k urychlené výstavbě nového chrámu, ale k rozhodnutí městského zastupitelstva v čele s primátorem Janem Podlipným, aby došlo k necitlivému rozšíření kostelíka a zbourání kruchty stavitelem Eustachem Ladislavem Neubertem podle plánů architekta Františka Schlaffera. Nejdříve se jednalo v roce 1895 jen o opravu, ale zmíněné rozšíření nakonec schválila městská rada 23. května 1898 a vyčlenila na to prostředky ve výši 3623 zlatých a 38 krejcarů. V období od 4. července do 31. října 1899 došlo k snesení západní zdi lodi, jejímu prodloužení na přibližně dvojnásobnou délku, stržení jižní předsíně před vstupním portálem lodi, rozebrání a novému sestavení varhanní kruchty s četnými doplňky v západním dílu prodloužené lodi, sjednocení vzhledu a rozměrů oken ve staré a nové části, novému zastřešení a též k úpravě severní sakristie a její věžové nástavby. Roku 1899 byl kostel sv. Klimenta odloučen od fary v Bubenči a byla zde zřízena samostatná fara. Kostel je od roku 1964 státem chráněnou nemovitou kulturní památkou.
V dnešní podobě, vzniklé rozšířením v roce 1899 podle projektu architekta Františka Schlaffera upraveného roku 1898, se jedná o nevelký kostel s lehce obdélnou lodí krytou plochým, zespodu omítnutým stropem a téměř čtvercovým, poněkud užším křížově zaklenutým presbytářem. Z půdorysu vystupuje na severní straně kvadratický blok sakristie připojené dodatečně v 16. století k boku presbytáře, jehož korunní římsa dnes probíhá ve stejné výši s korunní římsou lodi. Jak patro nad sakristií, tak loď kostela jsou osvětleny podobnými polokruhově zakončenými okny z konce 19. století, která mají evokovat románský původ, i když okosená hrana je spíše gotická. Podoba oken tedy odpovídá dobovým představám o starobylém románském původu svatyně zmiňovaném v tehdejší literatuře (například u Josefa Nechvíle nebo Ferdinanda J. Lehnera) a povšechně při přestavbě zjištěným tvarům nejstarších oken, jimž architekt Schlaffer přizpůsobil novorománské pojetí přístavby. Východní průčelí zakončuje trojúhelný štít prolomený dvojicí malých polokruhově ukončených oken. Nad presbytářem je vztyčen poměrně mohutný sanktusník čtvercové dispozice.
Zbytky původních oken byly znovu zjištěny v jižní zdi lodi a v presbytáři při posledních opravách koncem sedmdesátých let 20. století. Zároveň rozdíly ve zdivu lodi potvrdily původní skromný rozsah mírně obdélné raně gotické lodi (asi 7,12 × 6,10 m uvnitř). Žebra středověké křížové klenby s plochým terčovým svorníkem ve vrcholu pokrývají do svazků složené zlacené štukové vavřínové listy z raně barokní úpravy z doby po roce 1659 a před rokem 1677. Na svorníku je vymodelován oválný medailon s monogramem Krista, obvinutý zlacenými stuhami. Na klenbě je zobrazeno v raně barokním štuku dvanáct andílků s nástroji umučení Krista. Na východní kápi klenby, nad hlavním oltářem, staví prostřední andílek na odiv roušku sv. Veroniky a další andílci po stranách pozvedají trnovou korunu a sloup obvinutý provazy, u něhož byl Kristus bičován. Na severní kápi prostřední andílek pozvedá meč a ucho, které Šimon Petr uťal Malchusovi, sluhovi velekněze. V pravé ruce pak svírá lucernu. Vedlejší andílek drží kohouta jako symbol Petrova zapření Krista. Třetí andílek poté přináší hlavu sv. Jana Křtitele. V západní kápi je zobrazen andílek s žebřem, pomocí něhož byl Kristus přibit na kříž, po jeho boku si jeden andílek hraje s kostkami – připomínkou na hru v kostky, kterou se biřicové přeli o Kristovo odění – a druhý přináší kopí, jímž byl na kříži probodnut Kristův bok. V jižní kápi prostřední andílek drží konvici a Pilátovu mísu pro omytí rukou, vedlejší anděl vyndává tři hřeby z košíku a třetí andílek křečovitě svírá oběma rukama kříž. Nad vítězným obloukem další dvojice andílků přidržuje alianční znak v korunovaných kartuších. Na levé (heraldicky pravé, tedy přednostní) straně je znak Maxmiliána Valentina z Martinic (pod uprostřed se vinoucí leknové listy vyrůstající z pěti kořenů je umístěna osmicípá hvězda) a na pravé straně znak Anny Kateřiny Bukůvkové z Bukůvky (dva propletené beraní rohy). Vítězný oblouk vyplňuje štukatura, jejíž pole rámují pásky s astragaly. Ve vrcholu je kruhový medailon s holubicí Ducha svatého obklopenou zlacenými paprsky. Po stranách medailonu jsou obdélná pole s mírně vykrojenými kratšími stranami a se zlacenými vyobrazeními slunce a měsíce. Vedlejší kruhová pole zdobí dekorativní ženské hlavy obvinuté šlojířem. Řadu štuků ukončují obdélná pole s osmicípými hvězdami a segmentově ukončená pole s vegetabilním dekorem.
Zařízení: Hlavní oltář je raně barokní v černozlaté barevnosti a byl věnován kostelu jeho patrony Maxmiliánem V. z Martinic a Annou K. z Bukůvky v roce 1669. Poměrně jednoduchá mensa pochází asi z počátku 19. století. Na predele jsou malované znaky dárců. Retabulum rámují zlacené a kanelované ionské sloupky nesoucí bohatě profilovanou římsu zdobenou vejcovcem. Ve středu římsy je umístěna kartuš ve tvaru srdce v akantovém rámci (relikviář). Nástavec zdobí voluty, malé pilastry a rustikální vyobrazení sv. Klimenta s křížem a palmovou ratolestí, asi z 19. století. Řezané postavičky andílků, dekorující nástavec, byly z bezpečnostních důvodů uloženy v depozitáři. Také tabernákl byl v roce 1999 odstraněn. Při hlavním oltáři byla původně umístěna na klasicistních konzolách poprsí sv. Klimenta a sv. Vojtěcha, vytvořená asi kolem roku 1730. Oltář sv. Jana Nepomuckého byl zhotoven patrně kolem roku 1740. Retabulum rámují pilířky a tordované sloupky se zlacenými korintskými hlavicemi. Obraz s polopostavou sv. Jana Nepomuckého na modlitbách pochází z první poloviny 18. století. V nástavci je oválná kartuš s akantovým rámcem, v němž je vyobrazení Panny Marie s Ježíškem. Nástavec původně vrcholil figurkou sv. Jana Křtitele s beránkem a andílčí hlavičkou. V kryptě před oltářem byly uloženy ostatky barona Jakuba Wimmera, přenesené sem ze hřbitova. Keramická křížová cesta byla vytvořena Františkem Kotrbou. Křtitelnice z konce 18. století na noze ze sliveneckého mramoru má víko od Josefa Schellera z roku 1890. Varhany byly postaveny v roce 1857, původní vzhled prospektu ovšem zcela zastřela úprava z roku 1942.

Autor poslední revize: Dalibor Prix