Ústřední elektrická stanice královského hlavního města Prahy

Potřeba zajistit dostatek elektrického proudu pro provozování pouliční dráhy a veřejného osvětlení v Praze vedla už v poslední dekádě 19. století k nastolení požadavku výstavby dostatečně kapacitní tepelné elektrárny. Jako vhodný prostor byl vytipován jen částečně zastavěný levý břeh Vltavy západně od bývalé vsi Holešovic nabízející výhody na tehdejší dobu dobré dopravní obslužnosti prostřednictvím přísunu uhlí loděmi i po železnici napojením na železniční vlečku z bubenského nádraží. Návrh stavebních struktur elektrárenského a tramvajového areálu, někdejší Ústřední elektrické stanice královského hlavního města Prahy, byl svěřen technicky nadanému architektu Františku Schlafferovi. Následně v letech 1898–1900 proběhla realizace stavební firmou Františka Schlaffera a Josefa Šebka. Jako první byla ještě do konce roku 1898 dostavěna administrativní budova v secesi blízkých formách. V dalším roce navázalo zdění kotelny, její osazení kotli dodanými v květnu 1899 a stavba komínů o výšce 73 m. Areál se od počátku 20. století rychle rozrůstal. V červenci 1900 byla uvedena do provozu tramvajová trať Akademie hraběte Straky (dnes sídlo Úřadu vlády ČR) – Ústřední jatka – Centrála, s konečnou zastávkou právě v areálu elektrárny. V roce 1907 byl přistavěn třetí komín a v letech 1906–1913 zvětšena výrobní kapacita kotelny, které sloužil i čtvrtý podobný komín. Severozápadní okraj Holešovic tak získal jednu z typických dominant průmyslové, dynamicky se rozvíjející pražské periferie. Od roku 1926 byl areál transformován v teplárnu a tuto hlavní funkci plnil až do roku 1982. Od té doby je nevyužívaný a chátrá.

Podrobnější údaje

Někdejší Ústřední elektrická stanice královského hlavního města Prahy byla postavena v letech 1898–1900 stavební firmou Františka Schlaffera a Josefa Šebka. Holešovická elektrárna tvořila kolem roku 1900 nejdůležitější článek pražské elektroenergetické soustavy. Zásobovala veřejné osvětlení, soukromé odběratele a hlavně elektrické dráhy. Soutěž na výstavbu elektrárny byla vyhlášena již v roce 1895. Práce, zahájené už v červenci 1898, předstihly vydání stavebního povolení 15. února 1899 a dozoroval je inženýr Karel Novák. Napájecí kanály pro vodu z Vltavy, určenou k chlazení, provedla firma Kress a Bernard. Dne 7. dubna 1900 byla elektrárna uvedena do provozu. Areál založený na železobetonové desce původně tvořily kotelna, dva komíny, strojovna a tramvajová remíza. Součástí byly i ústřední dílny na opravy i údržbu tramvají a vozovna pro ně. Strojní a elektrické zařízení dodaly tehdejší nejvýznamnější firmy – Emil Kolben pro elektrárnu vyvinul jedny z prvních alternátorů na výrobu střídavého proudu o výkonu do 100 kW.

Do roku 1926 se elektrárna nepřetržitě rozrůstala: v letech 1906–1913 byla rozšířena kotelna a přibyly další dva komíny. V roce 1926 byla spuštěna nová elektrárna pro Prahu v Ervěnicích a holešovické zařízení nadále sloužilo jen jako parní ústředna dálkového vytápění. K tomu účelu byla roku 1938 přistavěna nová kotelna, monumentální ocelová hala z ocelových nýtovaných profilů a s fasádou funkcionalistického charakteru z pohledových cihel a s pásovými okny. Výrobu páry v ní zajišťovaly vysokotlaké kotle Löffler. Teplárenskému účelu areál sloužil do roku 1982, po výstavbě nové teplárny situované blíže k holešovickému nádraží byla výroba v původních objektech zastavena a postupně došlo k jejich demolicím. Nejhodnotnější dochovanou stavbou je dnes hala strojovny, skrytá ovšem za nevhodně umístěným kancelářským blokem ze sedmdesátých let 20. století.

Hlavním motivem třípatrové secesní fasády je rozměrný půlkruhový štít s termálním oknem (dnes zazděným) mezi dvěma bosovanými, k základně se rozšiřujícími pylony, ukončenými nad štítem věžovými nástavci, z nichž severní chybí. Průčelí lemují dvě schodišťové věže, jižní s nízkou cibulovou bání. Zachována je část traktů kotelen postavených kolmo na osu haly a jeden komín. V interiéru haly zůstaly pouze zbytky ovládacího zařízení elektrárny a měřicích přístrojů. Popsaný celek je od roku 2002 kulturní památkou, to však nezabránilo demolici cenné kotelny z roku 1938, byla zbořena v listopadu 2004. 

Autor poslední revize: Dalibor Prix

Autor poslední revize: Dalibor Prix

  • Prameny:

    • Stavební archiv ÚMČ Prahy 7
    • Marie Černeková, Elektrárny a distribuční budovy v Praze od konce 19. století do roku 1945 (nepublikovaná dizertační práce Stavební fakulta ČVUT), Praha 2020, s. 44.

  • Zdroje a literatura:

    • Ústřední elektrická stanice král. hlav. města Prahy. Stručný popis vydaný k otevření centrály dne 7. dubna 1900 kanceláří měst. elektrických podniků. Praha: 1900.
    • Karel Sajda et al. Statistika elektrisace ČSR podle stavu ze dne 1. ledna 1923. Elektrárny, samostatné elektrické dráhy. Praha: 1924, s. 154.
    • Zdeněk Rus, 70 let elektrárny Holešovice. Praha: 1970.
    • Hana Hlušičková et al. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. P–S. Praha: 2003.
    • Dagmar Broncová et al. Praha 7 křížem krážem. Praha: 2004, s. 132–134.
    • Lukáš Beran – Vladislava Valchářová et al. Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy. Praha: 2005, s. 66–67.
    • Benjamin Fragner – Jan Zikmund et al. Co jsme si zbořili. Bilance mizející průmyslové éry / deset let. Praha: 2009, s. 59.
    • Zdeněk Říha – Pavel Fojtík, Jak se tvoří město. Praha: 2012, s. 126–127.
    • Pavel Vlček (ed.), Umělecké památky Prahy. Velká Praha. A/L. Praha: 2012, s. 439–440, (autor hesla Lukáš Beran).
    • Tomáš Šenberger – Martin Šenberger, Ústřední elektrická stanice královského hlavního města Prahy. Stavební historie a průzkumy. Praha: 2018.
    • Jiří Chmelenský, Pražské elektrárenství konce 19. až první poloviny 20. století. Co po něm v Praze zůstalo. Staletá Praha XXXVI, 2020, č. 1, s. 52–54.
    • Pavel Vlček – Pavel Zahradník et al. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: 2023, s. 802, (autoři hesla Pavel Vlček – Pavel Zahradník).
Zobrazit krátký text

Další objekty v lokalitě