Usměrňovací stanice a měnírna elektrického proudu

Provoz pražských tramvají vyžadoval transformační stanice usměrňující proud dodávaný do trolejí. S výstavbou měníren proudu se započalo ve dvacátých letech 20. století. Ve službách pražských elektrických podniků se jako projektanti usměrňovacích stanic uplatnila řada významných architektů, například František Albert Libra, Josef Kříž či Eduard Hnilička. Mezi mini se ve třicátých letech 20. století prosadil také mladý absolvent studia u Josefa Gočára – Josef Mlíka, tvořící v duchu střídmého funkcionalismu. Jeho prací z roku 1937 je návrh transformační stanice situované do jižního cípu areálu holešovické elektrárny, která zůstala jednou z nečetných ukázek díla tohoto architekta těžícího mimo jiné z náklonnosti ředitele elektrických podniků Eustacha Mölzera k dobově modernímu, účelnému stavitelství. 

Podrobnější údaje

Funkcionalisticky strohá, účelně a přitom elegantně koncipovaná měnírna byla postavena v roce 1937 podle návrhu Josefa Mlíka, který se osvědčil jako specializovaný projektant podobných zařízení. V Praze navrhl řadu transformačních stanic, navzdory rámcově shodným požadavkům vždy individualizovaných. Do tohoto souboru Mlíkových měníren proudu, v němž už schází velká stanice ve Vysočanech zbořená v roce 2006, zahrnujícího také objekty v Bělehradské ulici (čp. 2535, vystavěna roku 1938, uvedena do provozu v lednu 1939) na Vinohradech, ve vnitrobloku v Opletalově ulici (čp. 923) na Novém Městě pražském a na Vypichu v Bělohorské ulici (čp. 1228), náleží i měnírna v jižním sousedství holešovické elektrárny. Svou původní úlohu dodávek stejnosměrného proudu do tramvajových trolejí plnila až do roku 1989. V současnosti je objekt využíván ke komerčním účelům firmou Technoclean a jako prodejna.

Přízemní budova byla vystavěna tak, aby manipulační část měla horní osvětlení; architekt ke stavbě přičlenil garáž pro pojízdné usměrňovací stanice, používané v provozu při místních poruchách úseků.Průčelí má asymetrickou kompozici s novějšími plechovými vraty nestejné velikosti, vchodem a dvojicí oken vyzděnou luxfery. Na bočních fasádách se uplatňují pásová okna. 

Autor poslední revize: Dalibor Prix

Autor poslední revize: Dalibor Prix

  • Prameny:

    • Marie Černeková, Elektrárny a distribuční budovy v Praze od konce 19. století do roku 1945 (nepublikovaná dizertační práce Stavební fakulta ČVUT), Praha 2020, s. 44.

  • Zdroje a literatura:

    • Josef Mlíka, Přínos elektrických podniků hlavního města Prahy pro město po stránce výstavby. Usměrňovací a měnící stanice. Architektura II, 1940, s. 94.
    • Rostislav Švácha, Od moderny k funkcionalismu. Proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století. Praha: 1994, s. 526.
    • Jan E. Svoboda – Jindřich Noll – Ester Havlová, Praha 1919–1940. Kapitoly o meziválečné architektuře. Praha: 2000, s. 100.
    • Lukáš Beran – Vladislava Valchářová et al. Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy. Praha: 2005, s. 85.
    • Zdeněk Lukeš, Měnírny elektrických podniků hl. m. Prahy. Architekt I, 2010, s. 130–131.
    • Pavel Vlček (ed.), Umělecké památky Prahy. Velká Praha. A/L. Praha: 2012, s. 440, (autor hesla Pavel Vlček).
Zobrazit krátký text

Další objekty v lokalitě