Železniční vodárna

Budovy železniční stanice Holešovice-Bubny z let 1869–1878 byly postavené podle tzv. normálií Společnosti státní dráhy, které vytvořil Wilhelm von Flattich.
Bubenský areál je přímo spjat s počátky železniční dopravy na našem území. Roku 1850 tudy již procházela trať Severní státní dráhy. První nádraží tu ale začala v roce 1866 stavět společnost Buštěhradské dráhy (dokončeno roku 1868), která dopravovala kladenské uhlí do Prahy. Ze staveb Buštěhradské dráhy stojí dodnes dvojkolejná remíza a vodárna přestavěná na skladiště, jejichž fasády nesou charakteristické jednoduché lizénové členění. V roce 1854 rakouský stát prodal Severní dráhu konsorciu Společnosti státní dráhy, která začala roku 1868 budovat v Bubnech rozsáhlé seřaďovací a nákladní nádraží. Pro jeho stavby bylo použito typových vzorů, tzv. normálií, které sjednocují i pražský areál v architektonický celek. Na návrzích těchto vzorů u Společnosti státní dráhy pracoval také její hlavní architekt v sedmdesátých letech 19. století Wilhelm Gustav Heinrich von Flattich.
Jde o střídmé stavby dokonale vyvážených proporcí z kamenného zdiva prokládaného cihlovými pásy. Jejich architektonické členění kombinací hladké omítky a režných cihel či tvarovek, zaklenutí otvorů segmentovými oblouky a především stupínkové římsy se zubořezem byly inspirovány italskou pozdní gotikou. Tímto způsobem byla řešena výpravní budova a vodárna, dále již zaniklá kruhová točna a dvě podélné výtopny, z nichž jedna dodnes funguje jako remíza vládních železničních vozů. Opravám nákladních vagonů pak sloužila od roku 1872 rozsáhlá stavba o půdorysu 65 × 160 m, jejíž dřevěnou střešní konstrukci s táhly neslo 136 litinových sloupů. Tyto sloupy členily prostor na devět sekcí („lodí“). Opravna byla rekonstruována v letech 1956–1958, ale v letech 2000 a 2013 postupně došlo k ukončení činnosti. Drobné strážní domky a sklady, vzniklé v letech 1868–1873, zachovávaly stejný styl. Původní dřevěné konstrukce jsou snadno odlišitelné vyřezávaným detailem.
Nádraží postupně ztrácelo dopravní význam a celý areál byl v květnu 2006 Českými dráhami odprodán. Vybrané budovy byly prohlášeny za kulturní památku, avšak v roce 2008 byla na žádost vlastníka památková ochrana opět většinou zrušena. V areálu je plánována rozsáhlá moderní výstavba a v současné době (2023) probíhají v prostoru demolice budov a planýrování terénu. Zchátralá výpravní budova nádraží byla provizorně adaptována na Památník ticha s plastikou Brána nenávratna od Aleše Veselého, odhalenou 9. března 2015, upomínající na holocaust a transporty Židů vypravované z bubenského nádraží za druhé světové války. Projekt památníku připravila architektka Šárka Malá. Prozatím zůstal stát také zpustlý objekt vodárny, dosud památkově chráněný.
Vodárna vystavěná asi v letech 1869 a 1870 (jistě do roku 1873) odpovídá svým pojetím normativním konceptům, kterými se rámcově řídila výstavba vodáren podél dráhy z Prahy do Kladna a dále. Proto je také komponována jako vysoká hranolová budova na obdélném půdorysu, krytá nízkou sedlovou střechou přesahující před kratší průčelí. Nároží zvýrazňují ploché široké, materiálově i barevně odlišené lizény. Kratší průčelí s trojúhelnými štíty, lemovanými zubořezem a s okrouhlými okny, jsou jednoosá, v bočních delších stranách je na východě po třech obdélných oknech, jejichž umístění nad sebou evokuje patrové uspořádání vnitřku. Na západní straně jsou čtyři okenní osy, přičemž ve spodní řadě je místo jednoho z oken obdélný vstup. Interiér ve skutečnosti nebyl dělen na přízemí a plnohodnotné patro, ale v horní části byly původně vloženy velké kovové jímací nádrže na vodu, pod nimiž se kdysi nacházela topeniště určená k předehřátí vody pro parní lokomotivy, podobně jako je tomu dosud u některých obdobných staveb na trati, například u vodáren v Kolči nebo ve Zlonicích. Po ukončení parního provozu byl vnitřek vodárny adaptován, čímž zaniklo prvotní řešení, které projektoval podle Flattichových vzorů architekt Carl Schumann za spolupráce inženýra Karla von Rupperta a K. T. Hoffmanna.

Autor poslední revize: Dalibor Prix