Ústřední jatky a dobytčí trh v Praze

Ústřední jatky a dobytčí trh představují komplex budov z let 1893–1895 vybudovaný podle technického projektu a pod vedením inženýra Josefa Srdínka. V Praze se první studie centrálních obecních jatek podle francouzských a německých vzorů objevila kolem roku 1875, nebyla však uskutečněna. Pozici pražských jatek posílilo v roce 1889 vydané nařízení uzavírající ostatní jateční místa na území města. Teprve v roce 1890 s projektováním velkoryse rozvrženého holešovického areálu začala jateční kancelář při městském stavebním úřadě pod vedením městského inženýra Josefa Srdínka, v níž byl zaměstnán i Ludvík Čížek, autor zveřejnění záměru a jeho vysvětlení veřejnosti v časopise Technický obzor. Navrhování potřebných staveb vycházelo z poznatků komisionální studijní cesty po srovnatelných evropských areálech a ze statistických údajů spotřeby masa, dispozice byla racionálně koncipována a budovy provedeny v jednotném novorenesančním stylu s různými typy pokročilých střešních konstrukcí a fasádami, kombinujícími režné cihly a omítku. Potřebné pozemky vykoupila městská obec za necelých 300 000 zlatých. Počátkem roku 1893 se provedení stavby ujaly firmy vybrané na základě veřejného ofertního řízení vyhlášeného již v říjnu 1892. Zednické a stavební práce byly zadány firmě stavitele a geometra Aloise Elhenického ze Smíchova, pouze stavbu porážky vepřového dobytka měla postavit firma Václava Náhlíka a zatím blíže neurčeného J. Kubíčka. Tesařské dílo odvedli tesařští mistři Antonín Kubeš a Václav Hrabě, štukatérské práce sochař Emil Fikar, klempířské J. Waldmann, zámečnické J. Bittner atd. Práce byly zahájeny v březnu a skončily o rok později, ale ještě v roce 1895 byly jatky vybavovány vnitřním zařízením, a to až do června. Jatky začaly sloužit svému účelu 1. července 1895, kdy byly slavnostně předány. Svou činnost ukončily roku 1982 a následně po roce 1995 byla v objektech zřízena Pražská tržnice, generel pro nové využití areálu zpracoval architekt Jiří Lasovský, architektonické řešení ale v plné míře respektovalo původní vzhled budov. Roku 1993 byl areál prohlášen kulturní památkou. V roce 2000 začala přestavba západního objektu porážky na divadlo RockOpera Praha podle návrhu architekta Jaromíra Pitzingera, v etážových chladírnách byly zřízeny kanceláře. V roce 2020 zpracovali celkovou revitalizační studii architekt Vít Máslo a ateliér CMC architects, roku 2022 vznikl i projekt úpravy veřejných prostranství mezi jednotlivými budovami, který vypracovalo studio Perspektiv pod vedením Martina Stáry a Jána Antala.
Pozemek jatek tvoří obdélník na levém břehu Vltavy, delší strany čtyřúhelníku – severní a jižní – měří zhruba 450 m, západní a východní asi 250 m (zaujímá tak plochu 109 720 m2). Hlavní vstup do jatek je z Bubenského nábřeží, a to dvěma vchody, z nichž jeden vedl do tržní části a druhý do jateční sekce. Uprostřed mezi oběma branami byl umístěn domek vrátného. Za ním směrem k severu byla vytvořena hlavní komunikační osa dělící areál na nestejné části, menší tržní na západě a větší jateční na východě. Na hlavní ose jsou v odstupu za vrátnicí seřazeny budova burzy a správní a výběrčí objekt. Obě hlavní vjezdové kovové mřížové brány doplňují dvě předsazená alegorická sousoší muže a býka na vysokých zděných soklech. Kamenné sochy vytvořili Bohuslav Schnirch a Čeněk Vosmík, kteří zvítězili v soutěži z roku 1892 (vlevo „Trh“ od Č. Vosmíka, vpravo „Jatky“ od B. Schnircha). Postavy jakýchsi univerzálních atletů ve fiktivních, domněle staroslovanských suknicích, všeobecně oblíbené v české romantické společnosti pozdního historismu a národního vzepětí, se opírají o mohutné šlechtěné býky připoutané provazy k osekaným pařezům. Muž na východním podstavci se širokým opaskem třímá v pravici sekeromlat, levý jinoch v levici svírá vysokou kovovou hůl. Na bosovaných podstavcích sousoší, uprostřed ozdobených městským znakem Prahy (obdobně pojaté štíty či kartuše s pražským znakem zkrášlily i průčelí dalších významnějších budov v areálu), pracovala kamenická skupina pod vedením sochaře a kameníka Josefa Víška, jemuž byly zadány také další kamenické práce v areálu. Obě sousoší byla instalována v roce 1894.
Přízemní vrátnice na kamenném soklu uzavřeném římsou má půdorys mělkého T. V ose jižního čela vystupuje rizalit se zdvojeným oknem pod společným segmentovým nadokenním štítem, ve středu s mohutnou kartuší se znakem Prahy překrývajícím profilovanou římsu a dvojicí palmových ratolestí dole. Přečnívající nízká sedlová střecha rizalitu, kolmo se křížící s podélnou sedlovou střechou, má v čele volný hambalek zdobné předsunuté vazby krovu, jaká se opakuje na všech stranách. Nároží budovy, rizalitu i krátkého zadního křídla svírají cihlové lizény propojené vlysem. V ose zadního křídla je pilastry vymezená a rozčleněná dvojice postranních oken a vstupu v ose, později zaslepeného a proměněného v třetí okno. Tytéž základní motivy historismu (kamenné sokly s římsami, cihelné lizény a vlysy, omítané plochy zdiva převážně s obdélnými okny s nadokenními římsami nebo přiznanými segmentovými cihlovými záklenky, nízké „vlašské“ krovy sedlových střech atd.) jsou charakteristické i pro architektonické pojetí většiny nejstarších dochovaných budov v areálu. Platí to jak o správním dvoupatrovém domě situovaném za burzou a tvořícím centrum řízení trhu i jatek, tak o patrovém obytném domě západně od hlavního vchodu a tří budov bývalých chlévů pro hovězí dobytek. Totéž lze ve zkratce říci o stavbách v jateční části a kombinace soklu z režného kamene, pilířů z cihel a omítaných mezilehlých ploch byla užita i pro ohradní zeď celého areálu. Výjimkou jsou na centrální ose situovaná burza a vodárenská věž. Dispozice novorenesanční burzy s obdélným půdorysem, razantně přestavěné v roce 2023, je seskupena kolem centrální převýšené haly. Fasády jsou pouze omítané, doplněné štukovou výzdobou. Prostornou ústřední halu osvětlují velká, půlkruhově završená okna s bohatě profilovanými šambránami s volutovými klenáky ve vrcholu, vložená mezi pilastry s ionskými hlavicemi. Průčelí horní části doplnily štukové rozety. Při nárožích haly byly připojeny čtyři obdélné bloky převyšující přízemní část, ale svázané s ní jak podobou obdélných oken s horními masivními římsami, tak motivem pásové bosáže v omítce. Dvě podobná křídla doplňovala do roku 2023 jižní průčelí a vytvářela před ním zákoutí příslušné k restauraci v objektu, jehož zahrádku chránilo původní zdobné kovové oplocení. Podél burzy a správní budovy vedou dvě 20 m široké ulice, jež tvoří hlavní vnitřní komunikace. Dále na sever je dlážděné, asi 100 m dlouhé prostranství, které sloužilo jako tržiště hovězího dobytka. K němu přiléhá na severní straně krytá tržnice, o zhruba stejné plošné výměře. Trojlodní zděná budova měla po délce 24 dveří do příčných chodeb, které kříží centrální chodba v hlavní ose. Železná konstrukce krovu spočívá jednak na obvodových zdech, jednak na litinových sloupech. Dodávky železných a litinových prvků a jejich montáž zajistila firma L. G. Bondy (tj. Lazar Gabriel Bondy), od roku 1887 řízená pražským podnikatelem Leonem Gottliebem Bondym. Denní světlo proniká do tržnice svislými zasklenými stěnami (sklenářské práce měla provést dílna Č. Branbergra) mezi pultovými střechami a sedlovou střechou prostřední lodi. Severně od tržnice jsou etážové chlévy pro hovězí dobytek, opět rozdělené na 22 menších místností, které sloužily pro asi 1000 kusů hospodářských zvířat.
Při severní hranici pozemku se nacházejí ještě tržnice pro obchod s vepřovým a drobným dobytkem a příslušné chlévy. Východně položená jateční část zabírala asi tři pětiny pozemku vpravo od centrálního vchodu. Největší díl plochy, asi 11 500 m2, zaujala budova vepřové porážky, vystavěná podél celé severní fronty jatek. Uvnitř byla podélně rozdělena na tři samostatné části. Střední jednopatrová část obsahovala pařírny zakryté smíšeným krovem Polonceauovy soustavy, který je dvojitě zapažen a opatřen po celé délce hřebene výparníkem. Do jižní budovy porážky se vměstnaly chlévy pro vepře. Má krov „trojhranové soustavy“, uložený na podélných zdech a litinových sloupech s žulovými patkami. Jižně od vepřové porážky je bývalá tržnice masa, která byla roku 1929 rozšířena o novou prostornou část s etážovými chladírnami. Další etážová chladírna byla přistavěna za budovou porážky drobného dobytka v roce 1924. Na poměrně malém staveništi vznikl čtyřpatrový modernistický hranol chladíren spojených s masnou tržnicí visutou dráhou na maso. Porážky hovězího dobytka byly umístěny při jižní zdi. Nejstarší budova z roku 1895 je zčásti přízemní s pultovou střechou, vlastní prostor porážení je ve střední patrové části se sedlovou střechou s dřevěnými vaznicovými krovy. Před budovami porážek hovězího dobytka je vodárenská věž s rezervoárem o objemu 100 m3. Věžový vodojem zásoboval zprvu provozní haly užitkovou vodou z místní studny, ale po roce 1920 byl přepojen na pitnou vodu z městského vodovodu. Stavba byla opravena v roce 1998. Kvádrová zděná věž čtvercového půdorysu je čtyřpatrová, zakončená ochozem s hodinami. V členitém novorenesančním zdobení fasády s pásovou bosáží přízemí a mohutnými bosovanými rámci prvního věžního patra s vloženými slepými arkádami a opticky „lehčím“ nižším nejvyšším druhým patrem najdeme znaky cechu řezníků (na štítech dvouocasí korunovaní lvi s řeznickou sekerou v předních tlapách, na každé straně letopočet: L. P. 1895), v suprafenestře dvojitých oken řadu dalších novorenesančních výzdobných detailů. Vodní nádrž byla umístěna v posledním patře a osvětlena pěti okny z každé strany věže. Uprostřed schodiště vedlo výtlačné, respektive zásobní, potrubí. Věž korunuje balustrádová atika s hodinovými ciferníky opět na každé straně. Kvůli odlehčení uličnímu provozu byl posléze zřízen východní vjezd do areálu z dnešní ulice Komunardů. V jeho blízkosti vznikla v roce 1930 pozoruhodná stavba skladiště kůží. Na soklu tvořeném obíhající rampou se schodišti v rozích je umístěna podnož železobetonového skeletu s konzolami, která nese lehkou dřevěnou konstrukci skladu.

Autor poslední revize: Dalibor Prix