Starší vilu z poloviny sedmdesátých let 19. století, položenou naproti letenskému parku, nahradila v letech 1938 a 1939 novostavba nájemního domu, původně navržená s kancelářskými prostory v části přízemí. Dům navrhl architekt Rudolf Hildebrandt jako železobetonovou skeletovou konstrukci ve funkcionalistických formách. Užití blokového hlavního křídla v kombinaci s půdorysně odsazenou podélnou částí domu opatřenou průběžnými balkony se zděnými poprsněmi prozrazuje inspiraci architekturou rozvíjenou ve dvacátých letech 20. století v Bauhausu a mající volnější analogie či nepřímé předstupně např. v pásových balkonech domu z roku 1929 na adrese Tramwajowa 2 ve slezské Vratislavi, vzniklého v rámci architektonické výstavy Werkbundausstellung Wohnung und Werkraum, jehož autory byli projektanti architektonické kanceláře Paul Heim a Albert Kempter. Pražské funkcionalistické „tradici“ naopak odpovídají obvyklý keramický obklad parteru a okenních ostění ve vyšších patrech, trojtraktové podélné uspořádání obou domovních křídel nebo odsazená horní patra doplněná úzkými předloženými terasami. To architektovi umožnilo zvýšit kapacitu domu, ale zároveň decentně navázat základní hmotu objektu na korunní římsu sousedního staršího domu čp. 361. Dům s vnějším pláštěm renovovaným v roce 2015 tak navzdory strohému výrazu lze počítat k významným ukázkám funkcionalistických nájemních domů převyšujících obvyklou stavební produkci druhé poloviny třicátých let 20. století v Praze.
Předchůdcem dnešního objektu čp. 365 byla novorenesanční rodinná vila vystavěná v letech 1875 a 1876 pro Ing. Jana Polívku, otce architekta Osvalda Polívky. V závěru třicátých let 20. století byla zbořena a na její parcele byl postaven nový funkcionalistický dům Pražského spolku pro lidové byty. Objekt byl vybudován v letech 1938 a 1939 podle projektové dokumentace architekta Rudolfa Hildebrandta, jak uvedl v roce 1994 Rostislav Švácha. Přesto se o autorství domu vyskytují určité pochybnosti. Jan E. Svoboda totiž v roce 2000 zmínil neupřesněný podíl původem rakouského architekta z Vídně, dr. Franze Hruschky (od roku 1932 se sám uváděl také jako František Hruška), a před rokem 2017 se přiklonil k možnosti, že by skutečným autorem mohl být architekt Eugen Rosenberg. Pro posledně uvedenou možnost však stavba neposkytuje dostatek vzájemně provázaných indicií; pouhé obklady okenních ostění keramikou v tomto případě nestačí. Objekt se dochoval bez závažnějších stavebních změn.
Dvoukřídlý šestipatrový nárožní dům s plochou střechou má železobetonovou skeletovou konstrukci. Tvoří jej širší, ale kratší, půdorysně lehce nepravidelné křídlo podél jižního konce západní strany Kamenické ulice a užší, avšak delší, rovněž podélně trojtraktové křídlo při Kostelní ulici. Dlouhé křídlo je nasazeno 2,4 m od jihozápadního nároží hlavního křídla. Mezi Kostelní ulicí a domem tak vzniklo vhodné rozšíření pásové předzahrádky od veřejné komunikace oddělené pletivovým plotem rytmizovaným hranolovými pilířky z bílých cihel. Odsazení delšího křídla ovšem opticky zmírňuje nasazení pásových balkonů v prvním až pátém patře před šesti osami obdélných čtyřdílných oken. Tři z nich v každém patře mají místo jednoho bočního křídla dveře propojující příslušnou balkonovou sekci s výhledem do letenského parku (balkony jsou předěleny skleněnými přepážkami se zaobleným horním rohem) s pokoji v jednotlivých bytech. V parteru byla v jednotlivých osách osazena užší okna jen s třemi křídly, z nichž levé je nahoře přepásáno poutcem a opatřeno ležatě obdélným ventilačním křídlem. Podle původních plánů se ovšem v krajní západní ose měl nacházet vstup do kanceláří v přízemí. Kolmé křídlo s obdélným vchodem z Kamenické ulice, umístěným v páté ose od jihu a chráněným plochou stříškou, se k letenskému sadu obrací trojosou plochou fasádou vystupující ve formě rizalitu sahajícího po čtvrté patro. Na jeho horním okraji je v jeho rozsahu rozšíření dále k západu pokračujícího balkonu. Na rozdíl od postranního křídla má všude trojdílná obdélná okna, na jihu ve třech, na východě v šesti osách. Páté patro, na hlavním křídle odsazené, nedosahuje až k severní hraně domu, ale nad krajní osou oken vytváří širší terasu. Nejvyšší patro lemované opět úzkou terasou s proskleným zábradlím je odsazeno ještě více do hloubky. Páté i poslední patro kryjí subtilní ploché pásové římsy. Vnější vzhled domu je pojednán v omítaných hladkých plochách, pouze v úrovni spodních okrajů oken prvního až čtvrtého patra přerušených vodorovnými rýhami. Plášť objektu prošel celkovou obnovou v roce 2015. Parter je obložen rezavě zbarvenými obkladačkami. Ty se zároveň zopakovaly v obložení ostění oken v patrech a propojily tak přízemí s vyššími etážemi domu.
Objekt je podsklepen, což se v terénu svažujícímu se k jihovýchodu projevilo i nízkými obdélnými okny polosuterénu v hlavním křídle. Na vstupní halu za dvoukřídlými dveřmi oddělujícími tzv. závětří obsahující postranní vyrovnávací schodiště navazuje podélný komunikační trakt přiléhající ze severu k vedlejšímu křídlu, z něhož jsou přístupná dvě dvouramenná visutá schodiště: hlavní v koutě sevřeném křídly a vedlejší, užší, v západní části bočního křídla. V objektu se dochovaly původní hodnotné architektonické detaily – dlažby, obklady, zábradlí a další prvky.
Autor poslední revize: Dalibor Prix
-
Prameny:
-
- Stavební archiv ÚMČ Prahy 7
-
Zdroje a literatura:
-
- Zdeněk Lukeš – Jan E. Svoboda, Praha 7 – 100 let moderní architektury 1885–1985. Praha: 1985, s. 35.
- Rostislav Švácha, Od moderny k funkcionalismu. Proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století. Praha: 1994, s. 512.
- Jan E. Svoboda – Jindřich Noll – Ester Havlová, Praha 1919–1940. Kapitoly o meziválečné architektuře. Praha: 2000, s. 264.
- Zdeněk Lukeš, Splátka dluhu. Praha a její německy hovořící architekti 1900–1938. Praha: 2002, s. 66.
- Dagmar Broncová et al. Praha 7 křížem krážem. Praha: 2004, s. 68.
- Zdeněk Lukeš, Splátka dluhu II. Architekt Rudolf Wels a projektant Leopold Dörfer. Dějiny a současnost XXVI, 2004, s. 34.
- Zdeněk Lukeš, Pražská architektura v průběhu druhé světové války. Praha: 2009, in: Miloš Hořejš – Ivana Lorencová (eds.). Věda a technika v českých zemích v období 2. světové války, s. 73.
- Pavel Vlček (ed.), Umělecké památky Prahy. Velká Praha. A/L. Praha: 2012, s. 454, (autorka hesla Dita Dvořáková).
- Jan E. Svoboda, Někteří pražští židovští architekti dvacátých a třicátých let 20. století a jejich doložené i možné stavby (ed. Jindřich Noll). Staletá Praha XXXVI, 2020, s. 151.
-
Název:
Nájemní dům čp. 365 -
1938:
Projekt1938–1939:
RealizacePražský spolek pro lidové byty (Investor) -
Kód:
PRAHA-7-H-365 -
Typ: