Veletržní palác

Funkcionalistický Veletržní palác vznikal v letech 1924–1928 podle projektu Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse. Budova vznikala pro potřeby Pražských vzorkových veletrhů, které prostřednictvím Stavebního družstva pro výstavbu obchodních domů v Praze zakoupilo pozemky v Holešovicích. Na místě stávala továrna na hospodářské stroje F. Melichar-Umrath a spol. z druhé poloviny 19. století. První kolo soutěže na výstavní areál, k níž bylo vyzváno šest architektů (Alois Dryák, František Roith, Josef Fuchs, Miloš Vaněček, Oldřich Tyl a E. Kotek), proběhlo 1. září 1924. Vítězem se stal Oldřich Tyl, druhé místo získal Alois Dryák a třetí byl Josef Fuchs. Podle soudobého názoru se do projektů prvního kola promítla doba, od příručkové dávnověkosti až po lesklé ideje dneška (J. Štěpánek). O. Tyl navrhoval i další objekty až k pozemku Buštěhradské dráhy, kde mělo být zřízeno menší nákladové nádraží. Soutěžní parcelu tvořila velká plocha nepravidelného tvaru vedoucí až k ulici U studánky. Alois Špalek ve svém hodnocení projektů v časopise Stavba hovoří o tom, že „přední dva bloky byly jimi disposičně ovládnuty více nebo méně uspokojivě, zato zadní blok, vtěsnaný do trojúhelníkové parcely, dopadl místy až nemožně bizarně. Architekt Dryák ovládl obloukovým přechodem poměrně nejšťastněji tento blok. Ze všech projektů toliko jediný (Tyl) má tolik síly, že zrušením násilné šikmosti ulice U Studánky dociluje lepší regulace a pravidelné, rovné bloky, schopné širšího zpracování.“ V užší soutěži zvítězil Josef Fuchs s Oldřichem Tylem před Aloisem Dryákem, ale jejich projekt nebyl uskutečněn v celém rozsahu. „Přesto mladá česká architektura dostala čestný úkol postaviti první veřejnou budovu nového typu v Praze.“ (J. Štěpánek). V roce 1925 se začalo se základovými pracemi, které prováděla firma Václava Nekvasila, betonářské práce byly zadány firmě Karla Skorkovského (1926–1928). Konstrukčně se jedná o monolitický železobetonový skelet tvořený příčnými patrovými rámy s použitím stropních konstrukcí Hennebique. Ke slavnostnímu otevření (a současně i vernisáži Muchovy Slovanské epopeje) došlo 21. září 1928. V poválečném období (veletrhy se zde konaly do roku 1951) objekt sloužil jako administrativní budova podniků zahraničního obchodu a 14. srpna 1974 vyhořel. V letech 1978–1998 došlo k rekonstrukci stavby SIALem za účasti Miroslava Masáka, Otakara Binara, Johna Eislera a Karla Hubáčka. Slavnostní otevření rekonstruované budovy se konalo 13. prosince 1995 (původně bylo plánováno na rok 1988). Průčelí stavby bylo doplněno o vrata, navržená roku 1994 Michalem Gabrielem. Dnes budovu částečně využívá Národní galerie Praha pro expozice českého umění 19. a 20. století, francouzského umění 19. a 20. století, slovenského umění a světového moderního umění. Svého času zde sídlila televize Prima, velká dvorana slouží k reklamním účelům. Roku 1976 byl Veletržní palác zapsán mezi nemovité kulturní památky.
Obrovská hmota Veletržního paláce, zaujímající plochu celého uličního bloku, má fasády komponované na základě sestavy různých kvadratických hmot, odlišených navíc strukturou povrchu. Základem hlavní fasády do ulice Dukelských hrdinů je čtyřetážový podélný pás arkýře, vystupující nad druhým podlažím z plochy průčelí, takže v posledním ustoupeném podlaží vytváří terasu. Průběžná, ničím nepřerušovaná pásová okna vytvářejí zřetelný horizontální akcent celého podélného pásu. Na severním konci zasahuje arkýř do neutrálního čtvercového bloku, prolamovaného 6 x 6 čtvercovými okny, který je vysazen na vyšším parteru s velkými prosklenými plochami. Severní fasáda přejímá jednoduchou koncepci hladkého kamenného obkladu se čtvercovými okny, je však koncipována v obdélníku pro 11 x 6 oken. Jižní fasáda má symetrické uspořádání s výraznými schodištními rizality, před které pak opět předstupují čtyři vysazená (rizality přerušená) podlaží arkýře s pásovými okny. Zadní fasáda je zjednodušeným zrcadlovým obrazem vstupní fasády. Nadhozena byla možnost základní inspirace pracemi holandského architekta Marta Stama (Masák, Švácha).
Budova určená pro výstavy vytváří dvojici vnitřních dvorů, z nich větší se nachází po jižní straně, a řadu velkých prostor, které byly dodatečně přepaženy. Sám O. Tyl hovořil o tom, že při zpracování plánu hrálo základní úlohu „vytvoření co možná velkých výstavních ploch, utvoření spojitých komunikací, vytvoření velkých sálů výstavních a získání co největšího množství krámů“. Vysoké předměty plánoval dopravovat do hlavního sálu velkým vstupem z Bělského třídy (Dukelských hrdinů), přičemž hlavní vstup navrhl do Veverkovy. Ve výstavní budově nechybělo kino, jehož kapacita měla být zvýšena na 800 míst (kino „Favorit“, posléze „Veletrhy“ pro 792 diváků bylo v provozu od roku 1925 do požáru 1974). Konstrukce budovy byly podle O. Tyla „železobetonové, systému hřibového; spojení podpor s deskou jest bez viditelných hlav“. Stavba obklopuje dvojici dvoran, z nichž větší na jižní straně zaujímá plochu cca 80 x 40 m a ve výšce 15 m je ukončena skleněným stropem; sloužila k vystavování velkých strojírenských výrobků. Okolní výstavní prostory byly řešeny jako nepravý trojtrakt se střední chodbou, z níž se vstupuje do vystavovacích prostor po obou stranách. V severní části se nalézá menší dvorana, rovněž obklopená výstavními prostory, přestože v původním projektu se zde počítalo spíše s kancelářemi. Tato dvorana probíhá všemi patry budovy.

Autorka poslední revize: Ludmila Hůrková