Národní technické muzeum

Národní technické muzeum je stavbou podle projektu Milana Babušky z let 1935–1937 realizovaná v letech 1938–1941. Sběratelství technických artefaktů má delší tradici než vlastní muzeum. První sbírky lze doložit u Stavovské inženýrské školy (založené roku 1717), pražské polytechniky (1816) a Českého průmyslového muzea (1873), ale také u Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách (1833). Některé části sbírek přešly do Národního technického muzea založeného 5. července 1908 pod názvem Technické muzeum Království českého. První expozice byla zpřístupněna veřejnosti v budově Schwarzenberského paláce v Praze na Hradčanech (otevřena byla 28. září 1910). Po vzniku Československa získalo muzeum název Technické muzeum československé. Roku 1925 padlo rozhodnutí o výstavbě nové muzejní budovy, ale až v roce 1935 se podařilo shromáždit dostatek finančních prostředků na výstavbu moderního objektu, splňujícího nároky instituce tohoto typu. V únoru 1935 dala ministerská rada souhlas ke společné výstavbě zemědělského a technického muzea. 15. března 1935 došlo k vypsání veřejné architektonické soutěže a na základě tohoto konkurzu (jednalo se o ideové náčrty) byla v červnu téhož roku vypsána užší soutěž pro autory pěti oceněných návrhů Ferdinanda Fencla, Milana Babušku, Františka Šrámka, Rudolfa Vichru a Františka Tesaře. Vítězem této užší soutěže se stal prof. dr. arch. Milan Babuška. Zvlášť vznikla konstrukce tzv. dopravní haly, kterou vybudovala z ocelové rámové konstrukce Báňská a hutní společnost. Technické řešení je dílem dr. Ing. R. Husáka z Prahy. Teprve roku 1938 došlo k vypsání výběrového řízení na výstavbu Technického muzea československého, v němž zvítězilo konsorcium firem Ing. Radima Matolína a Ing. Brázdila s dr. Ješem. Stavební povolení vydal pražský magistrát 28. července 1938. Stavba bez větších potíží pokračovala i po okupaci Československa a na podzim roku 1940 se již pracovalo na vnitřním zařízení. Do hotové budovy se však muzejní sbírky nepřestěhovaly; byla zabrána okupačními jednotkami pro potřeby ministerstva pošt. Stejný osud postihl i Schwarzenberský palác, který byl poskytnut vojenskému muzeu. Expozice v této budově byla uzavřena 16. června 1941 a sbírky provizorně umístěny v karlínské Invalidovně.
Po válce došlo k navrácení budovy Národnímu technickému muzeu s tím, že v části zůstalo pracoviště České pošty. Přestěhovala se tam jen odborná pracoviště a některé sbírky, zbytek zůstal nadále uložen v Invalidovně. V roce 1946 byla dosud soukromá organizace přejmenována na Technické muzeum v Praze. K roku 1949 se podařilo otevřít část muzejních expozicí i v letenské budově. Dne 1. ledna 1951 bylo muzeum zestátněno a oficiální název změněn na Národní technické muzeum; jeho dosavadní vlastník Spolek technického muzea byl zrušen. Po roce 1990 docházelo k postupnému uvolňování budovy k muzejním účelům, poslední nájemník byl vystěhován roku 1999 (Geodetický a kartografický podnik). Vzhledem ke špatnému stavu objektu došlo již v roce 1995 k částečné rekonstrukci, ke generální obnově se přistoupilo roku 2003, od roku 2006 bylo muzeum poprvé uzavřeno návštěvníkům a práce byly ukončeny 2010. Autorem rekonstrukce je Ing. arch. Zdeněk Žilka (ateliér Němec Žilka architekti), stavbu provedla firma ŽS Brno. Architektura budovy, znovuotevřené pro veřejnost počátkem roku 2011, je chráněna jako kulturní nemovitá památka.
Průčelí technického muzea je koncipováno zcela shodně se zemědělským muzeem, podobná je i levá boční fasáda, zrcadlově postavená pravé boční fasádě zemědělského muzea s tím rozdílem, že v poslední ose se objevují kruhová okna zadního schodiště. Navíc boční křídlo pokračuje patrovým přístavkem, obloženým kamenem, na který navazuje budova velké výstavní haly. Ta překrývá celé zadní průčelí muzea, je vymezena vyššími bočními zdmi a prolomena širokým vjezdem uprostřed. Osvětlena je vysokými čtyřdílnými okny pod střechou.
Dispozičně se jedná o trojtrakt s dvojicí suterénních prostor, nosnou konstrukci tvoří monolitický železobetonový skelet. Hlavní výstavní prostor s dopravní expozicí je obkroužen průchozími ochozy. Interiéry byly od samého počátku necitlivě upravovány vnucenými nájemníky, svou hodnotu si přesto dodnes zachovalo hlavní schodiště a vstupní hala v přízemí, v níž byl zamýšlen, po vzoru mnichovského Deutsches Museum, panteon českých vědců, vynálezců a techniků. Při rekonstrukci budovy v roce 2008 byly vstupní prostory očištěny od pozdějších přístavků, čímž opět nabyly své původní lehkosti.

Autorka poslední revize: Ludmila Hůrková