Vodní elektrárna

Vodní Elektrárna na výběžku ostrova Štvanice vznikla jako součást vodního díla, zdymadla a pevného jezu, budovaných od roku 1905 Kanalizační komisí pro splavnění Vltavy v Praze. Realizace patrně započala podle náročnějšího projektu Františka Sandera, jak nasvědčuje řešení a vyzdění plata, na kterém stavba stojí. Dnes zachovaná kamenná koruna tohoto ohrazení probíhá podle Sanderova návrhu v podobě lodního kýlu, přední část (tzn. hrot lodi) byla pozměněna novodobou úpravou. Sander, jehož vodní technické stavby často odkazují k lodím nebo majákům, navrhl hydroelektrárnu ve stejném ideovému názoru jako František Roith, který ovšem jako loď koncipoval celý ostrov, nikoli pouze jeho hrot. 
Všechny Sanderovy plány parafoval Ing. Josef Sixta, šéfinženýr a přednosta elektrárny, výslednou podobu především fasád však můžeme připsat, dle podpisu na části plánů, inženýru a architektovi Aloisi Dlabačovi. Výstavba elektrárny proběhla poměrně rychle. Roku 1909 byly vypracovány podklady, v listopadu 1912 konečné plány a 15. května 1915 proběhla kolaudace, ač dosud vázlo dokončení špice, které pozdržel počátek první světové války. Konečné úpravy tak lze datovat až do počátku 20. let 20. století. Stavbu realizovala firma Müller & Kapsa, turbínu vyrobila společnost Českomoravská-Kolben-Daněk. Již od roku 1921 se uvažovalo o rozšíření elektrárny. Nepříliš estetickou budovu, která měla vyrůst východně od stávajícího objektu, se snažil roku 1923 pojednat architekt František Vahala, avšak projekt byl o deset let později (1934) nakonec odložen.
Nadzemní část sestává z dvojpodlažní strojní haly na půdorysu obdélníku, s vysokou střechou s měděnou krytinou, nesenou ocelovým krovem. Na její kratší osu přiléhá od východu krátká manipulační předsíň, od západu potom dvoupatrová věž, jejíž 3. patro je řešeno jako otevřená kruhová sloupová arkáda, krytá klenbou se světlíkem do krovu půlkulové báně. Elektrárna pracovala v původním stavu až do roku 1972. V letech 1984–1987 prošla zásadní rekonstrukcí, která spočívala v prohloubení a vyztužení základů a v úpravách pro novou technologii: Místo původní svislé třístupňové Francisovy turbíny, jejíž oběžné kolo je dnes vystaveno na opěrné zdi nábřeží, zde byly nainstalovány tři horizontální Kaplanovy turbíny. Ve věži bylo situováno zázemí a denní místnosti obsluhy. Při poslední rekonstrukci po povodni roku 2002 získala fasáda dnešní zelenou barvu.

Autorka poslední revize: Ludmila Hůrková