Úřední budova Elektrických podniků hl. města Prahy

Ústřední budova Elektrických podniků hlavního města Prahy je funkcionalistickou stavbou vzniklou v letech 1927–1935 podle projektu Adolfa Benše a Josefa Kříže. Jedná se o velkoryse pojatou budovu, celkem 152 274 m3 obestavěného prostoru na pozemku o velikosti 8594 m2. Konstrukci tvoří železobetonový skelet, kde modul sítě je tvořen vzdáleností 520 cm; výplňové zdivo je z běžných dutých cihel. Pilíře skeletu nestojí na základové desce, ale každý je individuálně založen. Pokud jde o jejich konstrukci, u některých je použito Considérovy armatury, jiné mají litinové jádro podle Fritze Empergera. Poslední patro hlavní budovy nemá železobetonovou, ale ocelovou kostru, aby mohla být rozebrána a případně nadstavěna další podlaží. Velká pozornost byla věnována odhlučnění podlah prostřednictvím korkoxylolitového podkladu nebo podkladu Sordius, někde bylo použito i gumových podlah, případně linolea (na plstěné podložce). Objekt byl vybaven klimatizací (systém Carrier), jejíž chladicí jednotka, vyrobená Škodovými závody, se původně uplatňovala ve vnějším pohledu, a dotvářela tak moderní charakter stavby. Teplo bylo dodáváno dálkově z holešovické elektrárny.
Rozlehlý komplex vznikal v osové koncepci pod kostelem sv. Antonína, ale pohledově byl více utvářen z opačné strany, od nábřeží. Budově a dojmu, který by měla zanechat, mimořádně ublížila pozdější výstavba magistrály. Původně měla parcela sloužit k výstavbě nájemních domů. Podle vyjádření architektů byla symetrie budovy určena souměrností požadavků dvou oddělení – energie (na jižní straně) a drah, jejichž úřadovny byly rozloženy uspořádaně kolem ústřední haly. Nestejně vysoké budovy (základ tvoří vysoký obdélný blok uprostřed, přerušený o patro vyšším kolmým blokem) v pravoúhlé osnově obklopují tři dvory a dva malé dvorky. Jednotlivé kvádry tvořící stavbu prolamují velké plochy oken, oddělené jen úzkými meziokenními pilíři. Na nižším bloku, kde se uplatňuje ve třetím podlaží vystupující pás, je užito průběžných oken. Vnější fasády mají keramické obklady Rakodur. V suterénu byl zřízen velký přednáškový sál (pro 800–1000 osob), který mohl zároveň sloužit jako biograf, ale jeho hlavním zaměřením byla propagace. Dále se zde nacházely archivy, trezory, skladiště, ale i technické provozy. Jediný dvůr sloužil i jako garáže, do nichž byla auta spouštěna výtahem. Přízemí ovládala velká vstupní hala, která prostupovala čtyřmi podlažími a byla vlastně vnitřním dvorem hlavní šestipatrové budovy. Za halou bylo přímo proti vchodu umístěno trojramenné schodiště. Hala se do stran rozšiřovala na každé straně o „dvorany“, z nichž byly přístupné jednotlivé kanceláře. První patro patřilo z větší části kancelářím pro styk s veřejností, dále zde byla telefonní ústředna. Hlavní vstup obklopovalo deset obchodních prostorů k pronajmutí. V západně položených nižších budovách byly dílny a kanceláře prozatímně pronajaté magistrátní úřadovně pro Prahu VII (18 místností). Vyšší patra hlavní budovy zabíraly kanceláře elektrických podniků, v posledním patře se nacházela restaurace.

Autorka poslední revize: Ludmila Hůrková