Restaurace na Letné (Letenský zámeček, Belveder)

Novostavba výletní restaurace na Letné souvisela s úpravou celých sadů, kterou navrhl ředitel a také tvůrce Kinského zahrady na Smíchově Friedrich Wünscher. Zahradnické práce provedl bubenečský zahradník Georg Brauerle. V roce 1861 bylo vypsáno konkurzní řízení na novostavbu, kde proti projektům Karla Brusta a Josefa Kaury ml. uspěl svým projektem Vojtěch Ignác Ullmann, který navrhl restauraci jako novorenesanční „toskánskou“ vilu, v níž ovšem nechybí ani prvky vycházející z rané benátské renesance. Na benátský profil okna s podvojnými oblouky upozornil Dobroslav Líbal, který přímo poukázal na benátský Palazzo Vendramini, na jehož vzniku se podílel kromě dalších i Mauro Coduzzi. Líbal rovněž uvedl, že koncepce kavárny se opírá o palladiánskou vilu Godi Porto v Lonedu (uvedla již Květa Ondrášková) a typicky italské pro něho bylo i dvouramenné venkovní schodiště před hlavním vchodem. Ondrášková v architektuře restaurace rozeznala i „prvky schinkelovské provenience“, aniž by je ovšem blíže specifikovala. Již v roce 1864 se Jan Neruda ve své Rodinné kronice zmiňuje, že „zřídila obec pražská pro pohodlí obecenstva novou restauraci na Letné“.
Roku 1891 byla zřízena pozemní lanovka, jejíž horní stanice končila u „zámečku“, a která sloužila až do roku 1914. Již před rokem 1929 došlo k zaslepení velkých arkád v průčelí budovy. Po druhé světové válce provozoval restauraci na Letné podnik RaJ Prahy 7, v roce 1991 byl pronajat firmě Nonet, s r. o. Při přestavbě v roce 1991 byly odstraněny mladší dostavby a „zámeček“ tak získal svůj původní vnější vzhled. Objekt je od roku 1964 zapsanou kulturní nemovitou památkou.
Stavba, kterou inspirovala raná florentská renesance, se obrací směrem k centru města výraznou loggií, svého času zazděnou, která je přímo přístupná vnějším schodištěm. Trojdílná loggie je vytvořena v korintském slohu. Existenci velkého sálu vlevo od loggie prozrazuje trojice vysokých polokruhově ukončených oken, vložených do vpadlého pole uzavřeného po stranách mohutnými toskánskými pilastry. Okna mají typické florentské quattrocentní konstrukce. Vpravo od loggie je disponováno schodiště ve věžovitém útvaru, který o patro převyšuje stavbu a vytváří zde charakteristický střešní „belveder“. Snížené přízemí je pojímané jako obslužné, prolomené jednoduchými okenními a vstupními otvory. Je členěné pásovou rustikou, z níž jsou nad okny vytvořeny klenáky. Vysoké piano nobile ukončuje výrazná římsa s konsolami. Z levého bočního průčelí vystupuje polygonální rizalit. Také na zadní straně vystupuje (logicky vpravo) trojosý rizalit s velkými okny hlavního sálu, završený trojúhelným štítem.
V objektu funguje restaurace pod názvem Braserie Ullmann a jsou zde k dispozici čtyři salónky, z nichž vyhlídkový salónek ve věži je určen pro šest osob. Základem stavby, od něhož se odvíjí dispozice celková dispozice, je hlavní sál s předsíní, sklenutou třemi poli neckových kleneb. Také v ostatních místnostech byly navrženy neckové klenby s výraznými lunetami, ale ve skutečnosti byla provedena jednodušší varianta s přímými stropy a poměrně mohutnými fabiony.

Autor poslední revize: Pavel Vlček