Tenisový dvorec na Štvanici

Tenis, podobně jako jezdectví nebo šerm, byl dlouho spíše společenskou než sportovní událostí. Novodobou „sportovnější“ etapu aristokratické míčové hry s pálkou započala v 19. století průmyslová Anglie, kde se podařilo vyrobit gumové míče schopné odskakovat na trávě. Hra se tak mohla definitivně přemístit z míčoven na anglické trávníky. Přibližně od roku 1830 se množily pokusy stanovit pravidla nové síťové hry s raketou a míčem. Přelomem se stal rok 1874, kdy si britský major Wingfield dal patentovat pravidla hry, kterou nazval „sféristika“. Hřiště ve tvaru přesýpacích hodin ohraničovaly ještě boční sítě, hra přes síť vysokou 1,5 metru připomínala dnešní badminton. Lawn-tennis vznikl o rok později a hrál se již na pravoúhlém dvorci. Měl to štěstí, že jeho pravidla převzal All England Croquet Club a propracoval je do téměř dnešní podoby. Podle těchto pravidel bylo sehráno I. národní mistrovství Anglie v roce 1877 ve Wimbledonu. Nová etapa pro tenis nastala ve 20. letech 20. století, kdy se začal profesionalizovat a hrát pro diváky. Vznikají moderní tenisové areály s centrálním tenisovým dvorcem (Wimbledon 1922, kurt Philippe Cartier v Paříži 1928), na tenis se nabaluje reklama a průmysl (v Československu například firmy Baťa a Thonet).
Na českém území vznikl I. český lawn-tenisový klub v roce 1893. V letech 1901–1910 patřili čeští tenisté k nejlepším v Rakousku-Uhersku. Po sporech s představiteli rakouských organizací se v roce 1906 ustanovila Česká lawn-tenisová asociace, předseda Josef Rössler-Ořovský jí dokázal sjednat vstup do anglického tenisového ústředí. První dvorce Českého lawn-tenisového klubu vznikly v roce 1901 na ostrově Štvanice. Tenistům v té době sloužilo pět kurtů, dřevěná klubovna I. českého lawn-tenisového klubu a restaurace. V roce 1926 zde vyrostl dřevěný centrální dvorec s provizorně přistavovanými tribunami. Tenisté ho využívali až do 80. let 20. století, kdy ustoupil novému Centrálnímu tenisovému dvorci, jehož návrh vypracoval Sportprojekt.
V přípravné fázi vznikl spor o lokalizaci dvorce. Někteří architekti a sportovní funkcionáři ho totiž chtěli začlenit do plánovaného „olympijského“ souboru na Maninách. Rozhodnutí pravděpodobně urychlila stavba metra mezi stanicemi Florenc a Nádraží Holešovice (1984), jehož trasa vede pod dnešními kurty. Z ekonomických důvodů a s ohledem na tradici byl nakonec pro realizaci nového dvorce (1984–1986) zvolen ostrov Štvanice. Architekti Sportprojektu Josef Kales a Jana Novotná vypracovali v letech 1981–1982 několik variant jeho umístění. Aby zachovali vzrostlou zeleň na východní části ostrova, umístili nakonec objekt na místo, které tenis využíval již dříve, vzdor tomu, že zde dvorec míjí rušná železniční trať mířící na Negrelliho viadukt (podle dopravních plánů z 80. let se měl Negrelliho viadukt změnit na pěší lávku).
Projekt vznikal v době, kdy většina západních metropolí investovala do výstaveb moderních sportovních zařízení. Nejmonumentálnější realizací pro tenis v 70. letech 20. století se stala výstavba centrálního kurtu Artura Ashe v New Yorku. Objevily se však i drobnější stavby bližší českému prostředí, například úprava centrálního dvorce Rochusclubu v Düsseldorfu.
Tenisový svaz, v čele s vítězem Wimbledonu Janem Kodešem, se těmito stavbami zajisté inspiroval. Investor stavby – Československý svaz tělesné výchovy – ostatně sám vyžadoval umístit do prostoru stadionu vedle rozehrávací haly rozsáhlé provozní zařízení. Na celkový koncept měl vliv také Útvar hlavního architekta města Prahy, který si přál, „aby stavba zapadala do prostoru, nekonkurovala městu a hmota stadionu byla zdrobněna plasticitou“. Velká kvalita stavby spočívá právě v plastickém rozčlenění hlediště centrálního kurtu na několik hmot a v pečlivě zvolené barevnosti, vycházející z kontrastu světla a stínu. Odpovídají tomu materiály, šedý beton a stříbřitá ocel, jejichž souzvuk doplňuje hněď. Na rozdíl od podobných staveb tak kurt nepůsobí přehnaně monumentálním dojmem. Spodní část hlavního kurtu má železobetonovou konstrukci, horní, ocelová část s tribunami převyšuje hrací plochu o 20 metrů. Tenisový areál se skládá z centrálního dvorce pro sedm tisíc sedících diváků, semifinálového dvorce s již klasickými tribunami pro osm set diváků a z dalších osmi antukových hřišť. Původní barevnost sedadel byla červená a žlutá, dnes jsou modrá. Pro diváky jsou určeny rampy, po kterých se dostávají na ochozy a na tribuny. Centrální a semifinálový dvorec propojuje ochoz. Provoz diváků a provoz sportovců architekti oddělili od sebe. Zázemí centrálního dvorce tvoří vstupní hala, šatny, tenisový klub, snack-bar a sekretariát tenisového svazu.
Plastika Tenisty před centrálním kurtem je dílem sochaře Ladislava Janoucha z roku 1986.
Po dokončení stavby se zde v roce 1986 konal mezinárodní ženský turnaj Pohár federace (od roku 1963 Federation Cup, od roku 1995 Fed Cup). Zahraniční novináři areálu vytkli nedostatek kurtů, novostavbu centrálního dvorce však ohodnotili kladně. Z dnešního pohledu patří mezi nejkvalitnější realizace českých sportovních staveb z 80. let 20. století a svému účelu slouží dodnes, i když podle odborníků již není považován za vhodný pro současný tenis (nemožnost zastřešení apod.).
V roce 2002 se celého ostrova těžce dotkla povodeň, která si vyžádala rozsáhlé opravy a investice, roku 2024 propukla ve vedení Českého tenisového svazu kauza dotačních podvodů.
Nicméně Magistrát hlavního města Prahy s městskou částí Praha 7 již započal s revitalizací ostrova Štvanice a v tzv. manuálu, který byl prezentován i v médiích, se uvádí, že by centrální kurt mohl zároveň sloužit i ke kulturním účelům.

Autorka hesla: Markéta Svobodová