Kostel sv. Anny s klášterem karmelitánů

Komplex kostela s klášterem z let 1911–1916, vybudovaný bratrstvem sv. Bonifáce, podle projektu Eduarda Sochora, se rozkládá na nároží bloku mezi Ostromečskou, Jeseninovou a Tovačovského ul. Stavební činnost zde započala už roku 1911 výstavbou nejprve samostatného kostela sv. Anny podle Sochorových plánů pro spolek sv. Bonifáce. Stavba přišla na 200 000 korun. Kostel byl slavnostně vysvěcen 8. 10. 1911. Teprve roku 1916 byl při kostele založen klášter karmelitánů, v jehož čele stál převor Petr Seul. Pro karmelitány pak byl ještě téhož roku vybudován klášter s čp. 1268. Stavbu kláštera provedl podle vlastních plánů stavitel Antonín Procházka. Karmelitáni klášter opustili roku 1922, konventní budova pak byla roku 1923 adaptována ve faru a v obytný nájemní dům – třípatrový, čtyřosý, zakrytý sedlovou střechou. Roku 1949 byl areál sice nabídnut dominikánům od sv. Jiljí na Starém Městě pražském a předpokládala se úprava presbytáře a opravy kostela včetně fresek, ze záměru však sešlo. Původně klášterní budova čp. 1268 navazuje na kostel z jižní strany a je s ním propojena komunikačním křídlem. Fasáda z roku 1916 se nedochovala. V archivu stavebního úřadu se k objektu nalézají dvě varianty fasád. Autorem prvního návrhu ještě v secesním duchu byl stavitel Antonín Procházka. Realizována byla druhá purističtější varianta, více konvenující Sochorovu kostelu. Nejzachovalejší původní částí interiéru je zábradlí schodiště. Cyklus maleb mariánské litanie na stěnách lodi s chrismonem patří k původní výzdobě, postavy andělů a malba Panny Marie se světci jsou mladšího data (asi z roku 1929), provedeny podle návrhu architekta Jaroslava Majera.
Kostel je trojlodní se širokou převýšenou střední lodí a výrazně užšími bočními loděmi, nad nimiž jsou umístěny empory. K severní straně pravoúhlého presbytáře přiléhá sakristie. Kostel není orientován. Hlavní průčelí do Tovačovského ulice lemují dva nárožní věžovité útvary. První patro je prolomeno pětiboce ukončeným oknem, které se objevuje v podobně tvarovaném štítu. Fasádu člení lizény a vertikální pole s vegetabilní výzdobou, opakující se v orámování oken. Okno presbytáře zdobí sklomalba s námětem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, pořízené z milodarů dobrodinců v závěrečných letech první světové války. Hlavní loď se otevírá do bočních lodí stlačenými oblouky s emporami. Prostor je zakryt plochým stropem a stěny zdobí malby. Na trámech dřevěného stropu jsou ornamentální pásové malby s polygonálními terči se zlacením, v bočních čtvercových polích řecké kříže. Střední obdélné pole stropu lemují tmavší pruhy. Pod kruchtou se dochoval na oddělující mříži kovový polychromovaný znak karmelitánského řádu. Polygonálně ukončený triumfální oblouk pokrývá ornamentální výzdoba. Po stranách triumfálního oblouku jsou dvojice letících andělů, nad obloukem je ve střední části zobrazena Panna Marie s Ježíškem pod holubicí sv. Ducha v kruhu oblaků a andílčích hlaviček. Po bocích Madony stojí skupiny světců a pod nimi je pás s nápisem: „Zdrávas Maria Milosti plná, Pán s Tebou.“ Na zadní stěně presbytáře, prolomené oknem, se na abstraktním geometrickém pozadí uplatňují dvě symetrické skupiny postav lemovaných palmami, zleva David s harfou, prorok Izaiáš, Jeremiáš a sv. Jan Křtitel s křížem. Scénu doplňují dva letící andělé po stranách okna, držící pod stropem nápisovou pásku s textem: „Svatá Anno, Matko rodičky Boží, oroduj za nás.“ Na stropě presbytáře jsou v rozích symboly čtyř evangelistů, ve středu kruh s řeckým křížem. Nejhodnotnější částí nástěnné výzdoby je výmalba presbytáře, vycházející z prostředí benediktinské beuronské školy, která se uplatnila ve vrcholné formě v klášteře na Slovanech a později ve smíchovském kostele a klášteře sv. Gabriela. Malby v presbytáři i výmalba lodi (s výjimkou Madony se světci) patří k téže škole z let 1916–1922. Pravděpodobně se jedná o dílo spolupracovníka pátera Desideria Lenze, činného na Slovanech.
Zařízení: Inventář kostela je různorodý: oltář sv. Josefa z doby vzniku, přenesený oltář sv. Anny (raně barokní, kolem roku 1700), kazatelna (polovina 18. století), barokní lavice. Na emporách obrazy z počátku 18. stol., považované za díla z širšího okruhu následovníků dílny Karla Škréty. Oltář sv. Josefa je tvořen mensou zdobenou palmovou ratolestí a lilií. Na mense spočívá plastika sv. Josefa s Ježíškem, obklopená malovanou mandorlou a dvojicí andělů s vavřínovým věncem a palmovou ratolestí. Nad hlavou sv. Josefa se vznáší Bůh Otec s rozepjatými pažemi, z nichž vylétá holubice sv. Ducha. V ose zadní stěny presbytáře je umístěn krucifix, u něhož klečí dvojice andělů. Na severní stěně presbytáře je zavěšen obraz Mučení světce s nápisem na zadní straně plátna sdělujícím, že obraz byl roku 1757 poškozen Branibory a v roce 1852 musel být obnoven. Na jižní stěně presbytáře je obraz sv. Anny s Pannou Marií od neznámého mistra beuronské školy z roku 1911.
Oltář sv. Anny při severní stěně lodi má retábl rámovaný dvěma dvojicemi sloupů s festony. Oltářní obraz obkružuje jemně řezaný zlacený akant, římsa nástavce je segmentově vyklenutá. Na jižní straně stojí oltář Nejsvětějšího Srdce Páně s mensou rámovanou dvojicí sloupků. Svatostánek pochází z hlavního oltáře, před ním klečí dvojice andělů z počátku 20. století. Při oltáři je postavena socha Nejsvětějšího Srdce Páně z roku 1914 z mnichovských uměleckých dílen. Oltář Pražského Jezulátka na jižní straně lodi má hranolovou mensu, jejíž čelní stěna je rozdělena lištami na dvě čtvercová pole vyplněná řezanými monogramy Krista a Panny Marie. Ve střední části je znak karmelitánů. Na mense spočívá hranolový svatostánek s dvířky s motivem Beránka božího. Retábl je zdoben Kristovým monogramem v mandorle a planoucím srdcem. Ve vrcholu je kříž ovinutý rouškou. Před retábl je předsunuta soška Pražského Jezulátka. Kazatelna z poloviny 18. století má řečniště zdobeno zlacenými kartušemi s motivy desek Desatera, symboly Víry, Naděje, Lásky, klíči sv. Petra a knihami Zákona. Stříška nese zlacený baldachýn završený křížem. Na severní straně lodi je dále socha Antonína Paduánského od Břetislava Kafky, na jižní straně jsou umístěny plastiky sv. Judy Tadeáše z roku 1936 od Břetislava Kafky a sv. Rozálie, patrně rovněž z Kafkovy dílny.

Autorka poslední revize: Klára Mezihoráková